VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Po letech našla díky náhodě příbuzné

Trhanov /ROZHOVOR/ - Návštěva chorvatské České besedy Prekopakra na Chodsku spojila ztracené rodiny.

6.11.2009 1
SDÍLEJ:

Manželé Anna a Václav Prantlovi z Trhanova. Paní Anna díky návštěvě manžela v místní hospůdce, kde byli přátelé Postřekovských z Chorvatska, našla ztracené příbuzné.Foto: DENÍK/Milena Cibulková

Po dlouhých čtyřiceti letech měla možnost dokonce slyšet v telefonu své příbuzné z Chorvatska žena z Trhanova. Stalo se tak díky nedávné návštěvě souboru Česká beseda Prekopakra u dlouholetých přátel z Národopisného souboru Postřekov.

Devětapadesátiletá Anna Prantlová se o tuto svoji životní událost podělila s naším Deníkem.

Jakým způsobem se vaše rodina dostala na Balkán?

Moji pra… pra… předkové patřili k několika stovkám českých rodin, které se v 17. století vystěhovaly z Moravy právě tam. Moji rodiče se proto narodili v tehdejší Jugoslávii. Tatínek byl se svým bratrem nasazen na nucené práce do Německa a zůstali tam až do konce války. V té době měl vážnou známost s mojí maminkou. Když válka skončila, vraceli se s bratrem přes Československo domů, jenže jejich cesta skončila v Jihlavě. Pak si v roce 1948 dojel pro maminku do Jugoslávie a vrátili se do Jihlavy, kde jsme se narodili my, čtyři sourozenci.

Jezdili jste do místa narození vašich rodičů?

Co si pamatuji, byli jsme tam třikrát na návštěvě, což za vlády komunistů nebylo vůbec jednoduché. Komunisti tam nikdy nepustili celou rodinu, prý kvůli případné emigraci. Jednou jeli rodiče a já se sestrou, bratři byli měsíc v dětském domově. Na příští návštěvu pustili s maminkou a tatínkem zase bratry a v dětském domově jsem byla já se sestrou. Hlavně jsme udržovali písemný styk.

Jak se přihodilo, že jste na sebe se svými příbuznými ztratili kontakt?

Úplně jednoduše. Stále si vyčítám, že jsem se rodičů málo ptala a o příbuzné se málo zajímala. Rodiče zemřeli a kontakty s příbuznými se přerušily. Byla to škoda, protože čím jsem starší, tím častěji vzpomínám na návštěvy u babičky a dědečka a vůbec zbytku rodiny ve vzdáleném Chorvatsku, protože tady v Čechách nemám kromě vlastní rodiny žádné příbuzné.

Zkoušela jste někdy podniknout něco, abyste navázala přerušené kontakty s tamní rodinou?

Se sestrou již několik let přemýšlíme, jak získat adresu. Obrátily jsme se na mezinárodní Červený kříž, ale bohužel nám nepomohl. Už jsme plánovaly, jak příští rok vyrazíme do Chorvatska do míst, kde rodina žila, když tu nám pomohla náhoda.

Co se přihodilo?

Manžel se šel ´odměnit´ do místní hospůdky U Svatého Jána. Domů se vrátil s tím, že v našem zámku je ubytovaný zájezd z Chorvatska. Byli to členové souboru Česká beseda, které k nám na Chodsko pozval postřekovský národopisný soubor. Někteří z nich byli u Jána, hráli tam a zpívali česky. Manžel si k nim přisedl a zmínil se, že máme v Chorvatsku příbuzné, na které jsme ztratili kontakt. Náhoda tomu chtěla, že hosté Postřekovských byli z kraje, kde měli žít naši příbuzní.

Kde přesně to je?

Vesnice se jmenují Brestov a Grebišno Polje, je to poblíž Daruvaru.

Jak na vás manželova zpráva zapůsobila, co jste udělala?

Poprvé v životě jsem kvitovala, že šel manžel do hospody. Hned ráno jsem spěchala do zámku. Dozvěděla jsem se, že soubor Česká beseda udržuje už 40 let přátelské styky se zdejším Národopisným souborem z Postřekova.

Na koho jste se v zámku obrátila?

Mluvila jsem s vedoucím České besedy Jaroslavem Vozabem i s redaktorem českých novin, které v Chorvatsku vycházejí pro českou menšinu pod názvem Jednota. Oba mi přislíbili všestrannou pomoc při hledání mých příbuzných.

Jakým jazykem jste spolu hovořili?

Česky, vždyť mají jako já české kořeny. Našla jsem dokonce dva účastníky zájezdu, kteří pochází přímo z vesniček, kde se můj tatínek a maminka narodili. Všichni jsme byli ze setkání nesmírně dojatí. Také oni mi slíbili pomoc i přesto, že už ve zmíněných vesničkách dávno nežijí.

Co následovalo?

Napsala jsem jim veškeré údaje, které si pamatuji, a oni slíbili, že nechají moji výzvu, aby se příbuzní přihlásili, odvysílat v tamním rozhlase a otisknout v jejich českých novinách.

Jak dlouho jste čekala na zprávy o příbuzných v Chorvatsku?

S ohledem na to, jak dlouho o nich nic nevím, poměrně krátkou dobu. Byla jsem velice překvapená, jak rychle to šlo. Za čtrnáct dní po tomto setkání se mi ozvaly telefonem hned tři sestřenice. Říkaly mi, že je přišlo hned několik sousedů upozornit na výzvu v novinách, že je hledá někdo z Čech.

Jaký to byl pocit, slyšet po takové době příbuzné?

Od doby, kdy jsme se naposledy viděly, uběhlo dobrých 40 let. Byly tak šťastné a dojaté, že v první chvíli nebyly schopné slova, a u mě to bylo podobné. Prý je ve chvíli, kdy se dozvěděly, že je hledám, až zamrazilo v zádech, že jsem si na ně vzpomněla. A já byla tak šťastná, když telefonovaly, že se to ani nedá vylíčit. Vždyť jsem je viděla naposledy někdy v roce 1973! Tekly mi slzy a nevěděla jsem, co dříve říci, na co se zeptat.

Plánujete jejich návštěvu?

Se sestrou jsme se dohodly, že je někdy příští rok na jaře navštívíme. Ani nevíte, jak jsme šťastné, že jsme je po letech zase objevily, a to díky postřekovskému souboru.

Proč právě souboru?

Protože udržuje tak dlouho přátelské styky s Čechy v Chorvatsku. I díky lidem z Postřekova se v Chorvatsku nadále zachovaly české tradice, česká kultura a český jazyk. Děkuji i neuvěřitelné šťastné náhodě, že jsem získala kontakty na svoje příbuzné ve vzdáleném Chorvatsku.

Tato výzva vyšla v novinách pro Čechy žijící v Chorvatsku – Jednota.

Na závěr: Výzva vyšla v novinách pro Čechy žijící v Chorvatsku – Jednota.

Není bez zajímavosti, že je v nich i článek o tom, že nově schválené stanovy města Daruvaru obsahují požadavek české menšiny, jímž je právo na tři radní a na náměstka starosty, pro Daruvar je schválena dvojjazyčnost a ve prospěch české menšiny upřesněno používání národních symbolů. Tabule v češtině označující sídlo Městské rady Daruvar byla vyvěšena 29. 9. 2009.

Kromě výzvy uvedly noviny Jednota také článek z nedávné návštěvy tamních Čechů na Chodsku, který je velmi zajímavý postřehy z našeho regionu. S laskavým dovolením autora Mato Pejiće (a tamní redakce) ho najdete ZDE

Autor: Milena Cibulková

6.11.2009 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Bramboriáda v MŠ Koloveč.
13

Kolovečtí Motýlci si užili Bramboriádu

Roman Hubník.

Hubník: Škoda první půle

Japonská televize natáčela v Poběžovicích

Poběžovice - Japonská televize NHK natáčela v areálu poběžovického zámku reportáž o místě, které má výraznou japonskou stopu díky hraběnce Mitsuko Coudenhove-Calerghi, která zde žila začátkem 20. století.

Mladé voliče v rozhodování ovlivnil hlavně internet

Domažlice, Holýšov – Mezi voliči ve volebních místnostech byli i mladí lidé, kteří se stali prvovoliči.

Domažličtí strážníci budou jezdit Octavií na stlačený zemní plyn

Domažlice – Nové služební vozidlo Škoda Octavia slouží od středy domažlickým strážníkům.

Plzeň nezvládla prodloužení, v Třinci bere bod

Debut v dresu plzeňské Škodovky si odbyl obránce Jakub Kindl.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení