Po nepočítaně letech zažilo Klenčí nevšední událost, jíž byla 27. září primiční mše.

Ve svých 31 letech přijal den předtím z rukou plzeňského biskupa Mons. Františka Radkovského v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni kněžské svěcení místní P. Petr Vavřinec Konopík.

Žil jste v Klenčí odmalička?

Ano, narodil jsem se v Domažlicích v nemocnici, která už je zbouraná, ale rodiče bydleli a bydlí v Klenčí.

Předpokládám, že jste do základní školy docházel v Klenčí, ale kudy se vaše kroky ubíraly dále?

Po základní škole jsem se šel učit pro domažlický Nábytkář na truhláře, což byly tři roky, pak jsem čtyři roky pracoval.

Dokážete říci, kdy přišel okamžik rozhodnutí, kdy už jste věděl, že truhlařina, byť je to krásná práce s voňavým dřevem, vás jaksi neuspokojuje? Kdy jste zjistil, že cíl vašeho života je někde jinde?

Přibližně ve svých dvaceti letech.

Dokážete říci, co na toto vaše zásadní rozhodnutí mělo největší vliv?

Byl jsem jako ministrant na prázdninovém táboře, který pořádali bohoslovci, což jsou studenti teologie. Sešla se nás tam necelá dvacítka kluků, byl to obyčejný prázdninový tábor pro kluky, pro věřící. Právě tam se mimo jiné rozebíralo téma povolání a smysl života. Viděl jsem jejich radost z rozhodnutí pro povolání a od té doby to ve mně postupně zrálo…

Co bylo dál?

V roce 2006 jsem nastoupil na nástavbové studium už s vědomím, že získám maturitu, což je jedna z podmínek pro studium na vysoké škole.

Takže k maturitě jste zdárně proplul a dařilo se vám…

Nad údiv! Když jsem si vytáhl poslední otázku, říkala mi zástupkyně předsedy (maturitní komise – pozn. red.): ´Tak co, Petře, víš?´ Odvětil jsem, že jsem chtěl jinou otázku. ´Cože, ty nevíš?´ ptala se.

A věděl jste?

Věděl, jenomže já nechtěl další jedničku. Běžně jsem na nástavbě míval trojky, někdy i čtyřky, ale od druhého pololetí druhého ročníku se se mnou začalo něco dít. Začal jsem mít jedničky a dvojky, maturitu jsem nakonec udělal s vyznamenáním.

Jak si to vysvětlujete?

Pán Bůh chtěl, abych to zvládl. A to mi ještě v březnu nebo v dubnu v roce, kdy jsem maturoval, ukradli auto. V něm jsem měl uložené zpracované všechny maturitní otázky kromě literatury, takže jsem potom musel vše rychle znovu připravit.

Měl jste na to velice krátkou dobu, asi jste měl dobrého pomocníka…

To určitě ano. Vlastně než jsem šel při maturitě na zkoušku z prvního předmětu, říkal jsem si: Pane Bože, jestli chceš, abych tím knězem byl, maturitu zvládnu. A stalo se.

Po maturitě jste tedy zamířil na bohosloveckou fakultu?

Ano, nastoupil jsem do Olomouce.

Proč až na Moravu?

Protože nultý ročník bohoslovecké fakulty je pro celou republiku právě v Olomouci. Po jeho absolvování se Češi přesunuli do Prahy a Moravané v Olomouci zůstali.

Kolik let studia vás po nultém ročníku čekalo?

Pět, celkem jsem studoval šest a půl roku, poslední půlrok byl kvůli diplomové práci.

Pokud byste se vydal jiným směrem, mohl z vás být pan doktor…

Jsem magistr, ale tenhle titul nikde neuvádím, protože vím, že tenhle titul je také jeden z nezasloužených darů, kterých se mi dostalo. Dal jsem do toho hodně, ale že bych chtěl všude psát u jména titul magistr, to ne. Vysokou školu jsem nestudoval pro titul, studoval jsem ji pro kněžství.

Můžete zmínit, co vlastně říkali vašemu rozhodnutí stát se knězem rodiče?

To bych do novin asi nesděloval, ale jejich reakce byla veskrze pozitivní.

Vydal se někdo ve vaší rodině stejnou cestou, jako vy?

V nejbližší minulosti nikdo takový nebyl, v dávné minulosti pouze bratr manželky prapradědova bratra – jmenoval se myslím Jakub, příjmením asi Pittner, a byl z Postřekova.

Co si za roky po revoluci pamatuji, je u nás v republice všeobecně nedostatek českých kněží. Většinou je nahrazují Poláci, u nás v regionu jsou například P. Miroslaw Gierga v Domažlicích, v Mrákově P. Przemyslaw Ciupak a ve Staňkově P. Wojciech Pelowski. Najednou jste tu vy, český kněz, navíc od nás z Chodska! Cítíte nějakou hrdost, že jste to dotáhl tam, kde se nyní nacházíte?

Myslíte hrdost, že jsem český kněz? To ne, jsem vděčný kněz! Vděčný za to, že jsem toho dosáhl s Boží pomocí, svým přičiněním i díky podpoře mnoha lidí, kteří se modlili a pomáhali mi při studiu.

TAKTO VÍTAL PETR VAVŘINEC KONOPÍK před domem rodičů přátele před jáhenským svěcením. Dá se vůbec říci, co je při studiu bohoslovecké fakulty nejtěžší?

Co jsem při studiu považoval za nejtěžší, byly asi jazyky, kdy v druhém ročníku v letním semestru končila latina, řečtina, hebrejština a němčina.

Pokud člověk musí vámi jmenované jazyky zvládnout, a to za poměrně krátkou dobu, nepletou se mu?

Jak už jsem zmínil, bylo to náročné. Stalo se mi, že v němčině jsem měl za úkol něco přeložit, a nemohl jsem si vzpomenout na prachobyčejné slovo láska – die Liebe. Takže nejnáročnější byly pro mne jazyky.

Pokud vezmu čistě praktickou stránku věci a zamyslím se nad tím, že katolický kněz se musí zcela oddávat svému poslání, proto nemůže mít rodinu, atd. atd… Je to pro vás hodně těžké, nebo jak byste tuto skutečnost vyjádřil?

Jelikož jsem se rozhodl, neboli mé rozhodnutí pro nynější povolání začalo gradovat kolem mého 20. roku věku, měl jsem předtím známost. Ale začalo mne to táhnout někam jinam, nejsem proto přesvědčen o tom, že bych se musel ve svém životě vzdát nějaké podstatné věci. Vnímám to tak, přestože jsem na tom byl poněkud jinak než ti, kteří začali studovat bohosloveckou fakultu v 19 letech a nepoznali tudíž zaměstnání, někteří ani vztahy mezi mužem a ženou.

Stává se u těchto mladých studentů bohoslovectví, že musejí právě kvůli málu životních zkušeností přehodnotit své rozhodnutí stát se knězem?

Je pravda, že během studijních let někteří odešli. Svěcení je svobodné rozhodnutí kandidáta, nesmí být do něj nikým ani ničím tlačen.

Vím, že jste už prošel několika farnostmi. Kde všude jste působil a kde jste v současné době?

Jako jáhen jsem od března působil ve farnosti v Chebu, od srpna jsem přesídlil do Rokycan už s tím vědomím, že mne čeká kněžské svěcení a zůstanu tam jako kaplan.

Nemrzí vás, že nemůžete působit blíže domovu?

Myslím si, že domů je odevšad blízko, a to jak kilometrově, tak i vztahem. A když to tak vezmu, já mám domov s sebou.

Jak si toto vaše tvrzení mám vyložit?

Domov mi připomínají různé dary, které jsem dostal jak při jáhenském, tak i při kněžském svěcení.

Můžete některý zmínit?

Jeden můj spolubratr z Pelhřimova mi namaloval obraz Klenčí, pohled na náš kostel svatého Martina ze spodní části náměstí. Zvládl to za tři týdny. Nevěděl jsem, že je od něj, neboť ho někdo přinesl srolovaný k nám domů. Obraz je do detailu propracovaný a my jsme hledali autora. Ptal jsem se doma, v Domažlicích ve sklenářství u Pachlů, v sousedství, hodně lidí…, řekli mi, že neví. Když tenhle velký obraz viděla rodina mých známých a přátel z Postřekova, řekli mi: Počkej chvilku, chtěli jsme ti něco dát, ale když tohle vidíme, tak ti to předáme hned. A věnovali mi obraz postřekovské kaple. Předali mi ho se slovy: ´Tak a teď už se ti po domově stýskat nebude, protože ho máš s sebou.´

Zapomněla jsem se zeptat na událost, již Klenčí nezažilo minimálně 200 let. Můžete zmínit vaše pocity před primiční mší, kdy šlo přes Klenčí do kostela procesí, v němž byli nejen kněží, ale také lidé v krojích?

Pocit veliké radosti, hrdosti a pýchy, že jsem tady z toho našeho chodského kraje, kam se, a to ať už budu kdekoliv, vždy velice rád budu vracet.