Koníček. Jediné slovo, v němž se dokáže skloubit krása, celoživotní láska, zaujetí i dennodenní úsilí. A právě koníček, jímž je sokolnictví, je součástí života 35letého Petra Heidlera z Domažlic, v profesním životě obchodního zástupce švédské firmy zabývající se výrobou a prodejem okapů a krytin.

Kde spatřuje počátky svého koníčku?

„Vyrůstal jsem v Klenčí pod Čerchovem a měli jsme kroužek ochránců přírody, který vedl Kája Kuneš. Chodili jsme kroužkovat ptáky, sázet stromky a tak. Později jsem je chodil kroužkovat s dnes už známým domažlickým fotografem Honzou Veberem do přírodní rezervace Postřekovské rybníky. Dělal jsem také budky pro sovy a poštolky, ale vždycky mě zajímali spíše dravci. Když jsem chodil asi do páté, šesté třídy, dostal jsem k Vánocům knížku Sokolnictví v ČSSR a bylo rozhodnuto," vzpomíná Heidler.

Odkdy se mohl sokolnictví věnovat?

„Až po zkouškách. Ještě předtím jsem měl doma sovy-puštíky, které někde našli ornitologové. Vychoval jsem je a vypustili jsme je s Frantou Groesslem. Hrál jsem také fotbal, ale po zranění jsem musel se sportem přestat. Udělal jsem si myslivecké zkoušky a po nich sokolnické. Musel jsem být u sokolníků rok adeptem, pak jsem si teprve mohl pořídit dravce, se kterým lze lovit," vypráví.

Je sokolnictví pouze o lovu?

„Vůbec ne. Sokolníci také odchovávají mláďata, která vypouštějí do přírody. Jen za letošek se odchovalo v naší republice 660 mláďat, a to od různých druhů poštolek přes sovy až po sokoly, rarohy a jejich křížence," konstatuje.

Mláďata dravců pocházejí z vlastních chovů sokolníků.

„Sokol snáší vejce ve třech či čtyřech letech. K samičce se předtím musí dát do komory sameček, aby vejce byla oplod᠆něná. Chov musí být povolený od krajského úřadu a mláďata se nahlašují a evidují," říká.

Proč těmto ptákům dávají sokolníci jména, když je s jeho pomocí nepřivolávají?

„Sokolníci tráví s dravci spoustu volného času, jsou členy jejich rodin, takže pojmenování vychází už z této skutečnosti. Já říkám svému sokolovi Lucky – štěstí. Je to holka a přivezl jsem ji od kamaráda ze Slovenska, když jí bylo 50 dní a byla už opeřená. V tomhle stáří ještě není sokol tak divoký, i když se dá ochočit i dospělý dravec," odpovídá sokolník.

Kolik takové mládě stojí?

„To bych ani nezmiňoval. Je to hobby a u toho člověk nekouká na peníze. Sice říkám, že kdybych chodil do hospody nebo hrál automaty, stálo by to více, ale nějak mi tohle tvrzení doma nepomáhá," směje se Heidler a dodává, že když se sokolnictvím začínal, vyzvedl si peníze, které mu do 18 let rodiče našetřili v životní pojistce : „Koupil jsem si sokola, vysílačku, nějaké další potřebné věci a 60 000 bylo v ´tahu´. Ale byl jsem moc šťastný."

Lucky už je jeho třetím dravcem.

„O prvního jsem přišel, byl nemocný. Druhý mi zalétl do lesa a nevrátil se, zřejmě ho zabil jestřáb. Chci mít vždy jediného dravce, protože ho musím při zaměstnání zvládnout a dát mu opravdu to nejlepší," míní Heidler.

Seznamujeme se s Heidlerovým sokolem

„Je to samička, ale my sokolníci říkáme sokol. Pokud je to sameček, nazýváme ho terček. Samec je o třetinu menší než samice. Rodiče Lucky pocházejí ze Skotska, takže je trochu větší než naši sokolové. Váží 900 gramů, samci pak mívají kolem 580 až 600 gramů a jsou ´lítavější´. Samice zase dokáží ulovit větší kořist. Když jez-dím na sokolnická setkání do Opočna, nebo teď pojedeme na mezinárodní setkání Slovensko, kde se chytají bažanti a kachny, tam se více prosadí samice," vysvětluje sokolník.

Jeho Lucky má nádherně modré ozobí.

„Tohle zabarvení se odvíjí od potravy, kterou sokol dostává. Pokud ho sokolník krmí kuřaty, ozobí sokolu dříve zežloutne. Já jí kuřata moc nedávám, krmím křepelkami, holuby a bažanty, které pro ni doma chovám. Lucky bývala hnědá a ještě nemá přepeřené letky. Čím bude starší, bude víc do šeda," popisuje.

K výcviku sokola používá speciálního draka.

Koníčkem Petra Heidlera je sokolnictví.

„Nejdříve musíme u sokola při výcviku docílit dobré fyzické kondice. Drak se proto vytáhne do 200, 300 nebo 400 metrů. Kvůli tomu používáme tenhle přístroj podobný dalekohledu, který měří vzdálenost. Sokol za drakem letí, chytne vábítko upevněné pod drakem a jede s ním po šňůře jakoby dolů. Když už má sokol fyzičku, přechází se na lov z výšky," vypráví.

Lucky sedí v autě, na hlavě má koženou čepičku, Heidler jí připevňuje na záda vysílačku.

Koníčkem Petra Heidlera je sokolnictví.

„Je to kvůli tomu, kdyby sokol někam zalétl. Funguje na frekvenci 434 Mhz a zaměřovací přijímač ukáže směr, kde se nachází," ukazuje a poté dravci snímá čepičku.

Lucky konečně vidí kolem sebe a vyzvednuta z vozu se uvelebí na jeho paži opatřené rukavicí. Poměrně dlouho trvá, než vzlétne za kořistí upevněnou pod drakem.

Koníčkem Petra Heidlera je sokolnictví.

„Sokolnictví je hodně o trpělivosti. Říkáme, že trpělivost je ctnost sokolníků. Lucky se před každým letem otřepe a vykadí. Vábíme na žrádlo, dnes jsem jí upevnil na vábítko kus holuba. Na sokola nemůžete jít tvrdou silou jako někdy na psa. To byste ho zradila. Tady se vše učí přes odměnu a člověk musí dodržovat při výcviku určité zásady. Když bude sokol nažraný a bude sedět na stromě, tak nepřilétne, dokud nevytráví. Pokud se teď večer nasytí, další den bude trávit a až ten následující půjdeme létat," podotýká.

Jak často Lucky vyváží do přírody na nácvik lovu?

„Ideální by bylo cvičit ji každý den, ale minimálně ob den, když to počasí a zaměstnání dovolí," vysvětluje sokolník.

Lucky se v té chvíli zachová přesně podle vyprávění svého pána a vzlétne. Letí doprovázena cinkavým zvukem rolničky: „Pokud něco uloví, je schovaná ve vysoké trávě a vy o ní nevíte. Podle zvuku rolničky alespoň tuším, kde je."

Sokola pozoruje ze země nejen pán, ale i jeho lovecký pes – pointer Qiera.

„Jsou na sebe zvyklí, vzájemně si neublíží. Když Lucky požírá kořist, Qiera ji hlídá," líčí Heidler a posléze se můžeme o jeho tvrzení přesvědčit.

Koníčkem Petra Heidlera je sokolnictví.

Jestlipak pozná Lucky svého pána?

„Pozná, ale pokud by tu stál někdo jiný a točil vábítkem, asi by přilétla i k němu, jelikož se sokoli nepřivolávají jako jiní dravci na ruku, nýbrž na vábítko," popisuje Heidler.

Co sokolník pro svého koníčka nejvíce potřebuje?

„Hodnou ženu. Je to podobné jako u jiných koníčků. Moje manželka se mnou sice nejezdí, má jiné hobby, ale sokolnictví mi toleruje. Na Silvestra na přelomu let 2000 a 2001 jsme hovořili o tom, že bychom se mohli vzít. Tehdy jsem jí řekl, že budu v létě dělat sokolnické zkoušky, a pokud je udělám, tak se vezmeme," vzpomíná s úsměvem.

Udělal tehdy zkoušky?

„Samozřejmě a tentýž rok jsme se vzali. Máme dvě děti, šestiletého Péťu a Haničku, které je rok a půl. Oba se mnou občas chodí, na výcvik Lucky se vydrží koukat, samozřejmě s ohledem na svůj věk. Péťa by také chtěl dravce, ale mamina mu říká: Až budeš větší! Jeden pták v rodině stačí," prozrazuje mínění své tolerantní manželky Heidler.

Takže už se mu rýsuje nástupce?

„Neřekl bych, protože mně je úplně jedno, co Péťa bude dělat. Zatím chodí na fotbal, na tenis a judo. Až bude větší, ať si sám vybere, co chce," uvažuje otec-sokolník.

Dokáže Petr Heidler říci, co mu sokolnictví dává?

„Já říkám, že sokolnictví je životní styl. Bez něj si člověk jako já nedokáže život představit. Odpustil by si dovolenou, prostě cokoliv. Radši budu mít staré auto. Ale sokolnictví je adrenalin, štěstí i relax. Je nádherné, když si člověk může po práci vyjet se sokolem a je venku, v přírodě. Zvláště, když jedu na srazy sokolníků například do Opočna, kde bývá dalších sto takových ´bláznů´, to je úžasné," zakončuje nadšeně Heidler.