V našem seriálu U vás na návštěvě již od úterý představujeme Českou Kubici. Tentokrát se vrátíme do její minulosti.

„Česká Kubice vznikla jako původní dřevorubecká osada v roce 1685. Nejprve byla nazvána Sedlecko, později byl název změněn na Kubici podle blízké bavorské říčky Kouby,“ píše se o počátcích obce v brožuře z roku 2002, která místo přibližuje turistům.

Kubice byla kdysi označována za nejzápadnější vísku – a to nejen českou, ale i slovanskou. Původní hranice s Bavorskem vedla totiž hned za vesnicí. To se změnilo při velké úpravě hranic v letech 1764–1766, kdy k Čechám připadla původně německá Folmava. Stalo se tak na základě smlouvy, kterou 3. března 1764 podepsala císařovna Marie Terezie a bavorský kurfiřt Maxmilián Josef III. Smlouva přesně určila nový průběh hranice.

Území kolem Kubice bylo lesnaté a procházely jím obchodní stezky. Avšak byly velmi úzké, často vedly složitým terénem. Horské pásmo bylo neosídlené, s těžko prostupnými močály a bažinami, takže tvořilo přirozenou hranici Čech.

Hlavní obživou obyvatel Kubice a okolí byla práce v lese a zemědělství, později se k nim přidala i jediná činnost výrobního charakteru, jíž bylo lepení krabiček na sirky (zápalky).

Velkou změnu a rozvoj přinesla tomuto území stavba železnice z Plzně do Brodu nad Lesy (Furthu im Wald), která byla dostavěna roku 1861. Byl to právě vlak, který do Kubice přivedl spousty návštěvníků a turistů. Česká Kubice se díky železnici stala postupem času významným letoviskem, takzvanými vzdušnými lázněmi.

V roce 1896 byl otevřen penzion Krásnohorská, který pak až do druhé světové války hostil osobnosti tehdejšího kulturního a společenského života.

Kubici navštívilo například slavné Ševčíkovo kvarteto, pobývala tu pěvkyně Ema Destinová, houslista Jan Kubelík mimo jiných i spisovatelé Tereza Nováková a Karel Matěj Čapek – Chod a malíři bratři Špillarové. Spolu s vzácnými hosty se do Kubice dostávala i zábava. Účinkoval tu Eduard Bass s Červenou sedmou, kulturní život sem přilákal například manžele Rašínovy či manželku prezidenta Masaryka s dcerou.

Tehdejší ´smetánka´ obývala dva pensiony – Krásnohorská a Na Kovárně, k nimž později přibyl přímo u vlakového nádraží hotel Konáš.

Jak podle pověsti Kubice ke jménu přišla

Kdysi dávno dva kamarádi, Kubové se jmenovali, chodili křížem krážem po Čechách a hledali místečko, kde by se jim líbilo. Prochodili celou českou zem a ne a ne to místečko najít. Už se chtěli vydat ´za kopečky´, když narazili na kupeckou cestu z Domažlic do Německa.

Znaveni se rozhodli odpočívat na mýtině a dali se do chlebíčku, který si předtím u sedláka vysloužili. Po jídle ulehli. A jak tak leží na pasece, líbilo se jim na onom místě čím dál víc. Nakonec český Kuba povídá německému: „Víš co, tohle je to místo, které hledáme a které mne bere u srdce. Odtud se už nehnu.“ Německý Kuba nebyl nikdy žádný mluvka, ale když něco řekl, tak to platilo. „Máš ´recht´!“ odpověděl.

Do zimy vyrostl na mýtině srub, kousek dál roubená chalupa německého Kuby. Oba si přivedli nevěsty, měli děti. Po řadě let už nebyli v tomto koutu světa sami. Přibývaly chalupy v okolí obydlí obou Kubů, až vytvořily dvě vesnice.

Kubové mezitím zestárli. Když jednou společně odpočívali, český Kuba náhle povídá: Všechno má své jméno, i ta naše nejmenší koza! A naše vesnice je pořád nemají. Obě vesnice jsme založili my, Kubové. Ta tvoje by se mohla jmenovat Německá Kubice. A protože já jsem Čech, tak ta moje bude ´Česká´.“

„A máš zase ´recht´,“ přisvědčil mu německý Kuba a oba si na to plácli.