Co obnáší pekařina a cukrařina, si na vlastní kůži vyzkoušela redaktorka Domažlického deníku Helena Bauerová.

Když jsem se rozhodla vyzkoušet si, co všechno obnáší tato voňavá profese, netušila jsem, co všechno mě čeká.


V malé cukrárně a pekárně, která se nachází ve vesničce Bořice asi dva kilometry za Domažlicemi, se pečou sladké dobroty i pro ten nejmlsnější jazýček.

„Naší hlavní specializací jsou chodské koláče. Na Chodsku jsou dva základní druhy koláčů, jež reprezentují dva jakési subregiony Chodska. Existují koláče z takzvaných horských vesnic a koláče dolské. Horské vesnice Klenčí, Postřekov či Chodov mívaly horší podmínky pro zemědělství, byly poměrně chudé, a to se projevovalo i na technologii výzdoby koláčů. Ta spočívala v kladení pruhů tvarohu, máku a povidel vedle sebe. Pruhy pak vytvářely jednoduché geometrické tvary,“ vysvětluje majitelka bořické pekárny Marie Vondrovicová.

Dolní vsi, jako je Újezd, Draženov, Mrákov či Pocinovice, byly bohatší.

Ženy se zde odívaly do bohatě zdobených krojů a rovněž koláče jsou mnohem zdobnější.

„Na dolnochodské koláče se nanese vrstva tvarohu a do něj se vytváří čili merhují květinové motivy nebo různé ornamenty. Vše se dozdobuje mákem a posypává rozinkami a krájenými mandlemi. Vyrábíme oba druhy koláčů, které se snažíme dělat s tou nejvyšší domácí kvalitou tak, jak je pekly naše babičky a prababičky,“ pokračuje Vondrovicová.

Koláče, které ochutnali lidé nejen v Čechách, na Moravě, Slovensku, ale i v Německu, Španělsku, Austrálii, Belgii a Francii, však nejsou jediným sortimentem.

Ačkoliv v pekárně pracují jen čtyři stálé pracovnice, jsou zde schopni zajistit i kompletní raut k různým příležitostem, jako jsou například svatby.


Kdo si však představuje, že práce cukrářek a pekařek je lehká, je na velkém omylu.

Rozhodla jsem se, že se zapojím do pečení koláčů.

Do práce jsem nastoupila v půl dvanácté, dostala jsem plášť a daly jsme se do práce.

Čekalo nás upéct sto chodských, pětapadesát menších bořických koláčů, nepočítaně maličkých svatebních koláčků a ještě sedm jablečných závinů. Nejdříve jsme zadělaly těsto na koláče.

„Ještě že se to nemusí dělat ručně,“ napadlo mě, když jsem do obrovské mísy, kde se pomocí robota šlehalo šedesát vajec a ostatních nezbytných ingrediencí, sypala jedenáct kilo mouky.

Když bylo těsto řádně prohnětené, muselo v teple asi dvě a půl hodiny kynout.

Mezitím jsme se pustily do přípravy mazání.

Na připravené množství těsta bylo třeba rozdělat třiadvacet kilo tvarohu, dvanáct kilo povidel a tři kila máku.

Zatímco tvaroh a povidla se smíchají s potřebným množstvím patřičných ingrediencí, mák se musí nejdříve semlít.

Vše musí mít určitou konzistenci, připravit vše akorát je kumšt.

Pokud je totiž mazání příliš řídké nebo naopak husté, nejde merhovat.

Nesmí se zapomenout ani na rozinky.

Aby byly vlahé a poddajné, musí se nejdříve vyprat v teplé vodě.

Mezi kynutím těsta jsme se pustily do svatebních koláčků a přípravy závinů.

Kolem druhé odpoledne přicházejí další tři pomocnice – merhovačky.

Těsto je vykynuté a aby nepřekynulo, musí jít vše ráz na ráz.

Zatímco jedna pekařka váží těsto, aby byly koláče stejné, druhá z nich dělá bochánky, které pokládá na nastříhaný pečící papír, třetí začíná válečkem tvarovat koláče.

Když jsem se kolem sebe rozhlédla a viděla jsem naprosto sehranou partu žen, rozhodla jsem se, že nebudu překážet a pustila se do mytí nádobí.

„Helenko, přece nám tady nebudete mít nádobí,“ řekla vyděšeně majitelka pekárny, která se spolu s ostatními otáčela u koláčů.

„Proč ne, to přece také patří k vaší práci,“ namítla jsem a pustila se do mytí spousty misek, kastrolů, kotlíků a všeho možného náčiní, a že ho bylo požehnaně.

Asi v půl šesté večer byla připravena stovka velkých chodských koláčů.

Pracovní den v bořické pekárně však ještě nekončí.

Zatímco já jsem se loučila, na pět žen čekalo ještě připravit a upéct dalších šedesát menších bořických koláčů, aby si na nich mohli hned ráno pochutnat zákazníci.

Z pekárny jsem odjížděla utahaná, ale o několik poznatků bohatší. Jedním z nich je i to, že práce v pekárně je nikdy nekončící dřina.