Média Domažlicko označovala za nejpromořenější okres. Jak jste vnímal celou situaci v pozici mladého lékaře?
Domažlice, kde žije velká část mojí rodiny a kde mám spoustu kamarádů, jsou pro mě srdeční záležitost, teprve na začátku roku jsem se definitivně přestěhoval do Plzně. Pandemii bych zatím hodnotil pro odlehčení: zážitek nemusí být pozitivní, stačí, když je intenzivní.
Jakou funkci mělo a má vaše pracoviště?
Na Infekční klinice se staráme o suspektní, to znamená s podezřením na nemocnění COVID-19, a pozitivní pacienty na standardních lůžkách a provozujeme odběrová místa. Většinu času přes naše pracoviště procházely výtěry z celého kraje, částečně ještě pořád personálně zajišťujeme výjezdy k provedení tolik známých výtěrů. Sloužíme pro konzultace zdravotníkům, ale i veřejnost z celého kraje.
Co se dělo s pacienty, kteří potřebovali intenzivní lůžka?
Naše klinika historicky nemá intenzivní lůžka, a tak velmi úzce spolupracujeme s plicní klinikou, která byla posílena personálem Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. O další část pacientů, kteří potřebovali spíše dlouhodobější intenzivní péči se staralo ARO v bývalé vojenské nemocnici. To znamená, že naprostá většina pacientů byla nebo je ošetřována v borském areálu. Výjimku tvoří JIP v prostoru Kardiochirurgického oddělení v areálu na Lochotíně.
Jaké byly počty pacientů hospitalizovaných ve FN Plzeň?
Celkem bylo zatím ve FN Plzeň hospitalizováno 99 pacientů s věkovým průměrem 69 let, 38 z nich potřebovalo intenzivní péči, což bylo 38%, a v průměru do zjištění negativního výsledku, do úmrtí nebo do propuštění trvala hospitalizace 14 dnů.
Určitě byli někteří pacienti i z Domažlicka. Opravdu byla z pohledu lékaře situace na okrese tak vážná, jak ji média prezentovala?
Všechno je relativní, ale jeden čas jsme měli naprostou většinu hospitalizovaných z Domažlicka. Z pohledu lékaře to bylo tak, že většina pacientů skutečně měla COVIDový zápal plic. Samozřejmě, jak se už tolikrát napsalo, měli i další chronická onemocnění, která jen přispěla k těžším průběhům včetně úmrtí.
Byly směny v době koronavirové krize náročnější, než při běžném provozu kliniky?
Během posledního půlroku zůstalo v normálním provozu jen odděleni A, kde jsme se starali o pacienty s “našimi“ diagnózami. Všude jinde se provoz měnil podle potřeby. Například oddělení izolace jsme předělali na 7 covidových ambulancí, protože bylo víc ambulantních pacientů. Když bylo potřeba naopak víc pacientů hospitalizovat, znovu jsme se přizpůsobili. Velká změna nastala, když jsme navíc otevřeli celé oddělení jen pro pozitivní pacienty. Služby se tak stále posilují a upravují podle potřeby. Přechodně nám velmi ulevilo provizorní přebudování pavilonu 22 v borském areálu, kde se na čas ujal tamní personál pod vedením II. Interní kliniky suspektních pacientů s dalšími chronickými onemocněními. Nějaký čas stejně fungovala Domažlická nemocnice a každý pacient s horečkou a kašlem tak nemusel jít přes naše pracoviště.
Co pozitivního pandemie přinesla?
Ukázalo se, jak schopný a flexibilní máme personál a to opravdu na všech pozicích. Každý kdo zažil práci ve zdravotnictví, denní kontakt s lidmi se stovkami telefonátů potvrdí, že časté změny, nová nařízení a změněné postupy jsou pro psychiku velmi náročné, protože zodpovědnost zůstává stále stejná v každé situaci. Příjemně mě překvapilo, jak se zvládnul začlenit a výborně pracovat půjčený personál z jiných pracovišť Fakultní nemocnice Plzeň a doufám, že v případě potřeby by nám znovu rádi pomohli.
Nedalo se nevšimnout, že vám při dlouhých směnách pomáhali i dobrovolníci. Nosili vám svačiny a tak podobně. Jak byste hodnotil tuto stránku krize?
Nedokážu ten pocit vyjádřit, ale hned po propuštění pacientů domů to jsou nejkrásnější momenty celé pandemie. Přišlo, a stále nám chodí, neuvěřitelné množství darů. Naše sekretářka měla co dělat, aby stíhala vše spravedlivě rozdělovat. Všem velmi děkujeme. Pamatuji si na jeden den v květnu, kdy jsem si zapomněl zařídit oběd i večeři a v pozdním odpoledni nám přistálo v ambulanci několik hamburgerů a pivo z jednoho plzeňského minipivovaru. O to víc jsme se těšili na konec služby (smích).
Co říct ke COVIDu závěrem?
Byl bych rád, kdybychom jsme se na celou pandemii zkoušeli dívat trochu s nadhledem, respektovali základní nařízená pravidla a vydrželi s dobrou náladou co nejdéle. Vnímám, že spousta lidí nadává, stěžuje si, kolikrát asi i oprávněně. Ale nestálo by za to, zastavit se a duchu se zeptat: Je to opravdu tak hrozné? Odpověď nechám na každém z nás a popřeji hlavně zdraví a minimum strachu.
