Vzpomínka na 21. srpen 1968

Tento den si vybavuji docela přesně, i když je tomu již neuvěřitelných 40 let.

V té době jsem byl, stejně jako většina mých vrstevníků na vojně a do civilu to bylo, řečeno tehdejší vojenskou hantýrkou, vyloženě za pár, přesněji za 35 dní. Sloužil jsem nedaleko Domažlic a civil se blížil, už jsme si docela užívali, vojenský režim byl volnější. Večer 20. srpna jsme trávili v nedaleké hospůdce, kde jsme bývali velice často.

V noci na 21. nás vytáhli z postele a v jídelně nám jeden z našich důstojníků oznámil, co se stalo. Museli jsme se obléci do uniforem, vyfasovat samopal a čekat, co se bude dít. Vypité pivo udělalo své, a tak místo diskuze jsem šel oblečený si zase lehnout. Samopal pod polštářem. Ráno, když jsem uslyšel rádio, kde se mluvilo o okupaci, jsem myslel, že se jedná o nějaký rozhlasový záznam ze II. světové války.

Teprve později mi začalo docházet, co se děje. Ti, kteří nespali, byli chytřejší. Ale to, že nás okupují armády spřátelených zemí, to mi dlouho rozum nebral. Ale nebyl jsem sám. Důstojníci, kteří se během noci dostavili do kasáren byli nervózní, protože nikdo pořádně nevěděl co se děje a hlavně bude dít.

V dopoledních hodinách na naši, celkem odhlehlou rotu, dojel vojenský gaz, ve kterém kromě řidiče, byl i sovětský důstojník, který se sháněl po komandírovi - našem veliteli. První co bylo, si stěžoval, že jsme ho, my vojáci, nepozdravili. Na to mu tehdy velitel odpověděl, že není náš nadřízený, ale okupant a ty, že my nezdravíme.

Tehdy si taková slova ještě mohl dovolit, později v době normalizace, už by asi šel za to do civilu. My vojáci jsme šli diskutovat se šoférem a posílali jsme ho domů, tedy do SSSR. On se nám snažil vysvětlit, že jsou tady proto, aby nás ochránili před SŠA, tedy porusky, před USA. To opakoval pořád, asi to do nich tak hustili. Jeden z nás dostal nápad, že auto převrátíme. Ale po debatě s vojáčkem, který byl dosti nešťastný, jsme se od něj dozvěděli, že je na vojně 3 týdny a že ho ještě 3 roky čekají, jsme od toho upustili, neboť nám ho nakonec bylo velice líto. Asi jsme dobře udělali, protože odpoledne po jejich odjezdu, stál nedaloko od nás tank, který měl hlaveň namířenou přímo na kasárna. Kdo ví, co by se asi dělo!

Tak to je moje vzpomínka na 21. srpna 68. Nejlepší na té době bylo, že jsme všichni drželi při sobě. Teprve později se názory měnily. Ale to prý máme my Češi v povaze, že držíme při sobě, jen když je nám nejhůř. Škoda, že ta soudržnost nefunguje pořád, tedy i v době, kdy nám nikdo neubližuje. To by se nám žilo!

Autor: Stanislav Kitzberger

Zajímavé a mnohdy unikátní materiály z našeho okresu budeme zveřejňovat v novinách i na tomto místě. Pokud máte doma dobové fotografie zachycující události roku 1968, rádi je otiskneme. Stačí se spojit s naší redakcí.