Doba adventu si přímo žádá oslovit někoho, kdo jím každoročně žije. Právě proto jsme požádali o rozhovor mrákovského faráře polského původu, pátera Przemyslawa Ciupaka.

Co značí v češtině vaše křestní jméno?

Je to stejné jako české Přemysl.

Vyskytovalo se předtím ve vaší rodině?

Ne, vybrala mi je maminka, protože se jí líbilo.

Kdy a kde jste se narodil?

Narodil jsem se 14. července 1978 a místo se jmenuje Stargard Szczeciński. Pokud bych je měl více přiblížit, nachází se v západní části Polska blízko hranice s Německem, asi 40 kilometrů od Štětína.

Máte sourozence?

Ano, jsem nejstarší, mám ještě sestru a bratra.

Co vás vedlo k tomu, že jste si zvolil kněžské roucho?

Na to je těžké odpovědět, ale myslím si, že volba povolání je prostě dar, každý z nás by si měl zvolit to, k čemu má předpoklady.

Kdy vás napadlo, že se stanete farářem?

Koncem studia na střední elektrotechnické škole.

Co říkali vaší volbě rodiče?

Byli překvapení, a protože k víře jsem měl předtím poněkud dál, bylo to pro ně jako blesk z nebe.

Vím, že u vás v Polsku a sousedním Bavorsku tomu bylo s vírou před – řekněme – 22 lety jinak než u nás, kde tolik věřících nebylo…

Diecéze, odkud pocházím, je hodně podobná zdejšímu pohraničí. Je to území specifické tím, že na něm před válkou bydleli Němci, kteří pak byli odsunuti. Podmínky jsou tam stejné jako zde, ale s tím, že v Polsku věřící, církev nebyla tak pronásledovaná, a kromě toho církev v dějinách Polska často zachovávala to, co je pro národ důležitě – jeho kulturu. Být Polákem znamená být katolík, víra tam má opravdu jiné postavení.

Přispěl k vašemu rozhodnutí a nebo i k víře ve vaší rodné vlasti fakt, že předchozím papežem byl Polák?

Jako dítě jsem si to nikdy neuvědomoval, že papežem je Polák. Bral jsem to jako něco přirozeného, Jan Pavel II. byl jediným papežem, jehož si pamatuji z dětství. A zda to ovlivnilo mé povolání? Myslím si, že ne. Povolání je takový hlas, který každý z nás slyší, a povolává nás Pán Bůh, ne papež nebo jiná osoba.

Mohl byste to nějak vysvětlit?

Můžeme se dívat na někoho jiného a přijímat od něj svědectví. Jan Pavel II. nám předal dobré svědectví o víře, bylo na něm vidět, že je člověkem věřícím a zároveň také papežem velmi lidským. Když jsem byl malým klukem a četl jsem příběhy o svatých či slyšel jsem o nich vypravovat pana faráře v Polsku, zdáli se mi být svatí hodně vzdálení. Bylo to i tím, že žili před sto a více lety, ale s Janem Pavlem II. jsem objevil vzor člověka podobného jako jsem já, kterého jsem měl možnost vidět. To bylo pro mne povzbuzení a potěšení – viděl jsem svatého…

Kde to přesně bylo?

Na světových dnech mládeže v Czenstochowe. To bylo mé první setkání s Janem Pavlem II. Sice byl tehdy v papamobilu, ale přece jen se to dá považovat za setkání velice osobní…

Kde jste studoval teologii?

V Polsku.

Jak a kdy jste se ocitl v České republice? Mluvíte už pěkně česky, bylo těžké se naučit češtinu a zůstat tady?

Stále se učím, i když jsem tu již sedm let. Samozřejmě, že ještě dělám chyby v řeči, a když něco napíšu, musím to někomu dát, aby se na to podíval. V Česku jsem proto, neboť jsem toužil odjet z Polska. A protože mám v Čechách známé, působí zde kněží od nás, bylo to pro mne jednodušší.

Takže jste věděl, do čeho jdete?

Ano, znal jsem díky přátelům zdejší prostředí.

Jak daleko jste od domova?

Hodně! Přibližně asi 700 kilometrů.

Stýská se vám?

Občas ano, ale člověk musí pamatovat na to, že je dospělý a založit si svůj vlastní domov. Myslím si, že je to součást lidského života. Člověk dospěje a ocitne se někde jinde. Osobně bych ale nikdy netušil, že budu zde v Mrákově v České republice.

Kde vůbec jste v Čechách prvně zakotvil?

V klášteře premonstrátů v Teplé blízko Mariánských Lázní. Velice rád se tam vracím a klášter beru jako další domov, takovou svoji základnu v Čechách, protože jsem tam strávil v komunitě premonstrátů první rok v cizině.

Tam jste se učil česky?

Ano, pomáhala mi paní učitelka ze základní školy. Rád na ni stále vzpomínám.

Kde všude jste působil než jste se stal správcem Farnosti Mrákov?

Byl jsem v Karlových Varech, Horšovském Týně a Domažlicích.

Vezmu-li v potaz, že jste zde nastupoval po všemi milovaném P. Suchánkovi, bylo to těžké?

Bylo to těžké a musím říci, že páter Suchánek tu odvedl hodně práce a zůstává v živé paměti lidí. Vždy, když člověk přichází na místo po někom, snaží se na jeho práci navázat. Těžké nebo lépe řečeno složité to bylo zejména tím, že P. Suchánek by mohl být mým dědečkem. Mně je 33 let, mám Kristova léta, a tím pádem se hodně lišíme. Pro některé věřící je P. Suchánek farářem, který tu byl odjakživa, stejně jako je pro mne můj pan farář v Polsku.

Zjistila jsem si, že jste byl vysvěcen 11. června 2005 na novokněze panem biskupem Radkovským v Bartolomějské katedrále v Plzni současně s vaším klenečským kolegou P. Liborem Bučkem. O něm je známo, že jezdí na motorce, čímž zavdal svým věřícím důvod k obavám o jeho zdraví. Jak se po farnosti přepravujete vy?

Jezdím autem, je pohodlnější, neprší na mě a nefouká vítr.

Před nedávnem jsem se setkala tady nedaleko, v Lomečku u Starého Klíčova, s bratrem kazatelem, farářem z Dobřan, který má jako koníčka potápění. Jakého koníčka máte vy?

V téhle chvíli doufám, že nepotápím tuto farnost (smích). Těžko říci, co je teď mým koníčkem nebo jak trávím volný čas. Každý z nás ho tráví nějak jinak, já osobně si rád sednu s knihou a chovám morčata. Snažím se hlavně věnovat farnosti a to zabere hodně času. Kromě toho se snažím vést fungující domácnost. Rád si něco sám uvařím.

Čtete výhradně církevní knihy, nebo třeba historické či jiné?

Čtu skoro všechno a pochopitelně i knihy, které slouží k mému dalšímu vzdělávání. Většina mé četby se ale soustřeďuje na přípravu kázání, na výuku náboženství a podobná setkání s věřícími. Také rád, jako ostatně každý, poslouchám hudbu.

Co sledování televize?

Televizi nemám. Občas si uvědomuji, že mi schází, ale to, co nejvíce potřebuji, hlavně zprávy, mohu nalézt na internetu. Takže internet mi vlastně televizi nahrazuje a člověk u něj stráví poměrně hodně času. Taky se pohybuji na společenských portálech, například na facebooku.

Co pro vás znamenají blížící se adventní dny a Vánoce?

Asi to samé, co pro každého jiného člověka, pro každého křesťana. V adventu se připravujeme na vánoční svátky. Je to čas, kdy se pozastavíme nad svým životem a podíváme se, co v něm je dobré, co špatné, a snažíme se, aby dobro mělo vždy přednost.

Je pro křesťany advent něčím jiným, než pro lidi nevěřící, čím hlavně se vyznačuje?

Advent má dvojí význam. Je to příprava na svátky, ale také na nový příchod Pána Ježíše, který se má uskutečnit na konci světa. Každý z nás při tom pamatuje na to, že i náš život jednou skončí a setkáme se osobně s Kristem. Kristus přijde jako pán tohoto světa, nezjeví se nám jako chudé batolátko v jesličkách.

Jak vnímáte advent vy?

Musím říci, že advent mám osobně velice rád.

Proč?

V adventu je něco, co člověka přitahuje. Každý z nás něco nebo někoho očekává. Čekáme návštěvy, vánoční stromeček, dárky, ale hlavně na Krista, který má moc pomoci nám v našem životě, vysvětlit nám jeho smysl. A myslím si, že advent je výjimečný i počasím. Po většinu dne je tma, která má v sobě něco takového, co člověka nutí k zamyšlení nad svým životem a místem, jež má na tomto světě. A také právě tma napomáhá přiblížit se k druhému člověku. Vánoce jsou z mého pohledu rodinné svátky. Velikonoce, kdy se příroda budí ze zimního spánku, jsou něco úplně jiného, ale čas adventu a Vánoc je časem pro rodinu, pro druhé. Lidé mají k sobě blíž a je to i znát.

Budete mít tady v Mrákově nějaký adventní koncert?

Adventní koncert zde bude pořádat obec v úterý 20. prosince od 18 hodin a vystoupí národopisný soubor z Postřekova. Tradičně se pak první adventní neděli v 17 hodin koná rozsvícení stromečku před kostelem.

Zdobíte si na Vánoce stromeček a je živý nebo umělý?

Stromeček zdobím živý.

A co dárky?

Ty pod ním nesmějí chybět a sám se také snažím obdarovat druhé, ať už jde o přátele tady nebo rodinu, kterou mám v Polsku. Sám také dárky dostávám.

Co vám pod stromečkem udělá největší radost?

Mám radost ze všeho, dárek je prostě dárek. Může to být pouze maličkost, ale každá věc darovaná s dobrým úmyslem, jak se říká od srdce, potěší. Mohou to být běžné, ale potřebné věci, jako například ponožky nebo rukavice.

Hodí se a člověk, když si je vezme, si určitě vzpomene na toho, kdo mu je věnoval…

Ano, a to potěší.

Píšete blahopřání k Vánocům a jakým způsobem?

Snažím se přání napsat ručně. Někomu, pravda, posílám e-mail nebo SMS zprávu, protože známých je hodně. Přání ručně píšu zejména starším lidem, mohou si je pak prohlížet a potěšit se s nimi.

Strojí se vánoční stromeček i ve vašem rodném Polsku?

U nás se dělají stromečky, také adventní věnce a konají se pobožnosti podobně jako tady. Církev je univerzální, i když malé odchylky v jednotlivých zemích být mohou.

Určitě v Mrákově na Vánoce zůstáváte. Kolikáté to budou mimo Polsko?

Na Vánoce neodjíždím a v České republice budu trávit už sedmé Vánoce.

Vaříte si na Vánoce sám?

Ano.

Jaké menu si připravujete na Štědrý den?

Na Štědrý den je půst, takže by mělo být k obědu něco lehkého. Ale štědrovečerní jídlo podle polského zvyku není nic lehkého, má mít dvanáct chodů.

To ne!? Jak se to dá zvládnout?

Je to náročné, některé hospodyně s tím mají problém. Je to hlavně ryba, bramborový salát, později pirohy plněné zelím a houbami, lze je naplnit i sušenými švestkami. Vzhledem k tomu, že ryba se v Polsku připravuje na několik způsobů, počet chodů naroste.

Pamatuji si, že jako dítě jsem měla na Štědrý den k obědu maximálně černého kubu – kroupy s houbami. Jinak nic víc, a to proto, abych večer viděla ´zlaté prasátko´. Znáte tuto pověru a už jste zlaté prasátko někdy viděl?

O tomto zvyku jsem četl a myslím si, že člověk, jak všechno na Štědrý den připravuje a vše musí ochutnat, tak mu sice oběd vypadne, ale prasátko tím pádem nevidí. Prvním jídlem u nás je večer vývar z červené řepy, ke kterému se přikusují pirohy, o kterých už jsem hovořil. Jmenují se ´uška´, jako malá ouška.

Co následuje?

Ryby nebo filé na všechny možné způsoby. Už jsem si dělal například ´rybu po řecku´, což je ryba v zelenině.

Vaříte si i během roku?

Vařím si sám, ale bral jsem také obědy tady ze zemědělského družstva. V neděli chodím podle místních zvyklostí na návštěvy. Neděle je čas, kdy pan farář jde do některé rodiny na oběd.

Pro dotyčnou rodinu je to určitě čest, že může pohostit pana faráře…

…to nechám bez komentáře, ale hlavně já se na to těším, protože si popovídám a mám více času na lidi, než je tomu například po mši.

Myslíte si, že vás Mrákovští už přijali takzvaně za svého?

Myslím, že ano, i když zpočátku to se mnou asi měli těžké. Páter Suchánek byl a je stále v jejich vzpomínkách a to je podle mne správné, protože i já občas srovnávám sebe a mého pana faráře z Polska. Je mým vzorem a takový už je život.

Při nedávné návštěvě pana biskupa Radkovského zmínil starosta Mrákova pan Janeček, že by kostel a fara potřebovaly opravy, ale neřekl, jaké konkrétně. Co už se podařilo vylepšit?

Jsem rád, že místnost, kde bydlím, a jak vidíte i farní sál, jsou opravené. Na faře mám také novou střechu. Teď plánujeme opravu střechy na kostele. Všechno to ale vyžaduje čas a myslím si, že za tři roky, co tady jsem, se udělalo dost. Na všechno se ale musí pomalu, už jen příprava oprav a získání nejrůznějších povolení nějaký čas trvá a člověk také musí počítat s penězi. Nejsou to malé položky, musí se dát do rozpočtu, a když vezmeme například opravu klíčovské kapličky, trvala se vším všudy přes tři roky. Kostel tady v Mrákově je podstatně větší, doufám však, že s pomocí obce jeho opravy zvládneme. Už nyní ale vím, že ve farnosti bude stále co vylepšovat, jak se u vás říká: ´Práce jako na kostele.´

Koukám, že už ovládáte česká přísloví…

Člověk se učí a také srovnává průpovídky z polštiny s těmi českými, často to ale nesedí…

Jak nesedí?

Třeba chci říci nějaký polský vtip, ale když ho přeložím do češtiny, už to tak nevyzní. Například vezmu-li české rčení ´španělská vesnice´, to mohu říkat polsky jako ´český film´ – v Polsku také nikdo neví, o co jde… (smích)

Pokud by vám dnes bylo osmnáct, devatenáct let, rozhodl byste se znovu pro povolání kněze?

Ano, jsem takhle spokojený a naplňujeme mne to. Je to přesně to, co chci dělat. Každé povolání, vše co člověk dělá, by ho mělo naplňovat radostí a spokojeností.

Svého času se hovořilo o tom, že by i katoličtí kněží měli mít možnost ženit se a mít rodinu podobně jako faráři evangeličtí. Myslíte si, že by to bylo dobré i pro vaši církev? Nemyslíte si, že pokud by měl kněz rodinu a chtěl by se jí náležitě věnovat, musel by tak trochu ošidit to ostatní a ubrat z času, který měl do té doby pro věřící?

Otázka celibátu je dost složitá. Člověk, když se jednou rozhodne být katolickým knězem, musí počítat s tím, že nemůže mít nejbližší rodinu. Každý z nás svoji rodinu má, mám tatínka, maminku, sestru a bratra… Nezapírám, že člověk občas přemýšlí, jak by to bylo, kdyby měl manželku a děti, myslím však, že bych to měl těžší.

V čem nejvíce?

Lidé by se na nás dívali, v čem dáváme jako rodina příklad. Jak vychovávám své děti, jak se chovají… Já ale věřím, že život v celibátu je dar od Pána Boha. V okamžiku svěcení, když se nás biskup táže na otázku celibátu, zda budeme žít v bezženství, odpovídáme: S Boží pomocí! Věříme, že síla celibátu nepochází jen z nás, ale že s uvedenou pomocí ho budeme zachovávat. Žiji v takových podmínkách, jaké jsem si vybral, a myslím, že nemá žádný smysl to rozebírat. Církev to tak nastavila a funguje to už 1 500 let. Já osobně jsem s tím, jak to je, spokojen.

Jste stejně spokojen také se svými farníky?

Tady měla zaznít spíše otázka, jak jsou spokojeni oni se mnou…

Je na Mrákovsku hodně věřících a jsou spíše dříve narození, nebo ve vaší farnosti žijí ve víře i děti?

Je zde hodně věřících. Myslím si, že je to takový průřez všemi generacemi, od seniorů až po děti. V tomto ohledu jsem spokojený.

Myslíte si, že dožijete v Česku, nebo vás to s přibývajícím věkem naopak potáhne domů, tam, kde jste se narodil?

Když jsem přišel do Čech, páter Augustin z kláštera v Teplé mi řekl, že všude je země Páně. Tato jeho slova ve mně zůstávají a do doby, kdy budu jednou starý, je ještě daleko. Do budoucna návrat do Polska ani neplánuji, nechávám některé věci na Pánu Bohu, ať má se mnou také nějakou starost.

Pomáhá vám nějakým způsobem žít daleko od domova to, že další polský rodák, P. Miroslaw Gierga, je farářem v nedalekých Domažlicích?

Je to k dobru, protože některé polské záležitosti, jako politiku i jiné věci, mohu prodiskutovat právě s ním. Všechno sleduji, je to moje otčina, rodná zem. Polák bude vždy Polákem, Čech Čechem. Člověk má mít v sobě nějakou hrdost a vztah k zemi, ve které se narodil, kde má kořeny. Ty nemůže od sebe v žádném případě odříznout. Páter Miroslaw byl také mým farářem, protože jak jsem řekl, působil jsem i v Domažlicích, a to jako kaplan. A musím říci, že to byly hezké časy.