Dnes vám přinášíme další díl seriálu Ptáme se za vás. Tentokrát na dotazy odpovídal rodák z Nového Města na Moravě, který je již od roku 2008 v čele Farnosti Klenčí, pětatřicetiletý farář P. Libor Buček.

Pane faráři, odkud přesně pocházíte a kde jste studoval?

Pocházím ze Žďáru nad Sázavou, kde jsem chodil do základní školy a potom i na střední průmyslovou školu, kde jsem studoval obor Technické zařízení budov. Dva roky jsem byl na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Olomouci a magisterské studium jsem dokončil v Praze na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v roce 2004.

Pamatujete si den, okamžik, událost či pohnutky, které vás vedly k rozhodnutí stát se farářem?

Myslím, že to bylo mnoho drobností, nikoliv jediný ´velký´ okamžik. Rodiče jsou věřící, od mala chodím do kostela a to sehrálo svoji roli. Poprvé jsem se zabýval touto otázkou v pubertě, kdy jsem se nevyhnul rozhodnutí, co s vírou a jak by mohla vypadat moje budoucnost. Dal jsem si půl roku na rozmyšlenou předtím, než jsem podal přihlášku na studium teologie. Rozhodnutí bylo prosté: zkusím to a uvidí se.

Co Vám vaše životní poslání faráře přináší a co Vám naopak bere?

Přináší mi někdy radost, zodpovědnost, starost o lidi, kostely, odlišný styl života… Líbí se mi rozlišovat funkčnost a podstatu. Nejsem jen to, co dělám, ale jsem, kdo jsem. Bere mi …, hm – to bych musel popřemýšlet…

Říká se o Vás, že jste sportovně založený. Jaké druhy sportu provozujete?

V zimě jezdím rád na prkně, pak chodím do haly na volejbal a ´sálovku´, přes léto si rád zahraji velký fotbal.

Má farář přátele? Je jich hodně a z jaké sorty lidí jsou ti Vaši? Proč a nebo podle čeho si je vybíráte?

Přátele mám a myslím si, že v tom se neliším od nikoho dalšího. Jsou to lidé, se kterými mě baví trávit čas a mají se mnou trpělivost. ´Sorty´ jsou krásný výraz, ale myslím si, že nemám přátele rozsortýrované.

Pokud se přepravujete mezi kostely či místy, kde máte kázání, jaký způsob dopravy preferujete? Kolik míst takto objíždíte?

Mám takový plán, že je alespoň jednou v sezoně objedu na běžkách, pěšky, na kole, motorce či autem – je to podle nálady a podle potřeby. Dojíždím do Postřekova, Trhanova, Újezda, Pece, Nemanic a k Dobré Vodě u Draženova.

Pokud byste se měl ohodnotit jako ve škole, jaký jste řidič, jakou známku byste si dal? Už jste někdy platil pokutu, případně za co?

Teď mám motorku, na níž mě baví jezdit pomalu, a autem také jezdím. A známka za řidičské schopnosti? Jednička to nebude, ale hezká dvojka, i tak každý rok platím za nějaké hlouposti. Poslední pokutu jsem dostal o chodovské pouti za jízdu zadní cestou mezi Chodovem a Klenčím.

Úspěšně jste zvládli v klenečském kostele s pomocí ochotných dárců opravit varhany. Co by kostel sv. Martina ještě potřeboval?

Kostel potřebuje, aby fungoval k tomu, k čemu ho postavili, takže by měl být využíván. Jinak opravy materiálních věci nejsou až tak zajímavé. Snad nic akutně nepotřebuje.

Která stavba klenečské farnosti je v nejhorším a naopak která v nejlepším stavu? Proč tomu tak je?

Nic není v havarijním stavu, ale také nic ve stavu 1A. Klenečská farnost je v tomto ohledu prominentní. Všude jinde je starost, co slýchám od kolegů, mnohem větší. Starost o střechy, varhany, lavice, okapy … Čtyři kaple ve farnosti patří obcím a ty se o ně krásně starají, za což jim děkuji. Kostel není faráře, je náš, váš, a když existuje tento vztah, je všechno snazší.

Uvažoval jste někdy o tom, zda by bylo dobré, aby se katoličtí kněží – podobně jako kolegové z jiných církví – mohli ženit a mít rodiny?

Dokážu si to představit. Když se podíváme do historie a trochu ji zjednodušíme, tak v katolické církvi byl do 12. století celibát dobrovolný. Dokonce byl tehdy poslán do Prahy speciální vyslanec, aby kněží v této diecézi změnu vzali vážně. Jinými slovy: delší období katolická církev neměla povinný kněžský celibát.

Domníváte se, že některými lidmi kritizované církevní restituce skutečně poslouží církvi k lepšímu a co se týče staveb také snadnějšímu hospodaření s majetkem?

Majetek zabavený v roce 1948 generuje mnohem větší zisk než je státní podpora duchovních a další výdaje. Tak chápu, že stát se nehrne ke změně, možná proto uplynulo od revoluce tolik let bez vyřešení této zlodějiny. Snad ani nejde o nějaké lepší nebo snadnější hospodaření, ale o normální vztah. To, zda to církev dokáže, je velká neznámá, ale určitě se s tím ´popere´.

Spolupracujete s informačním střediskem v Klenčí, provádíte turisty kostelem. Co vám tyto návštěvy přinášejí? Už jste se během nich setkal se všetečnou otázkou, na niž jste hledal odpověď? Co lidi nejvíce zajímá?

Pokud prohlídka baví posluchače, tak baví i mě. Beru lidi jako vzácnou návštěvu. Největší lákadlo je asi Lomikarova hrobka, nejvíce za poslední dobu se mi zapsala do paměti návštěva knihovnic a knihovníků našeho okresu. Například se hodně zajímali, jestli mám hospodyni, kdo mi vaří a tak dále.

Z jakých jiných farností máte zkušenost, kde jste byl před příchodem do Klenčí? Co se Vám na Chodsku a Chodech líbí a co naopak nelíbí?

Zkušenost mám z Domažlic, kde jsem byl čtyři roky. Chodsko je jedním z mnoha hezkých koutů naší země. Na Chodech se mi líbí silná vazba na rodinu a naopak se mi nelíbí přetvářka.

Dokážete říci, co Vám v životě udělá největší radost?

Největší radost je radost být! To, že vůbec jsem…

Pokud byste měl něco vzkázat nebo popřát svým farníkům a následně také čtenářům, co by to bylo?

Farníky zásobuji přáními pravidelně, ostatním přeji to samé: radost, pokoj, trpělivost, skromnost, životní pohodu a laskavost.