„Příroda nešetřila vlahými dešti a slunečními paprsky. V květnu vše dříve rozkvetlo a léto pokračovalo v modré barvě oblohy. Ve společnosti vládla radostná atmosféra. Naši noví státní a političtí představitelé nám začali rozumět. Po dlouhé době jejich předchůdců jsme je mohli vídat mezi námi usměvavé, lidské. Nemluvilo se o bourání socializmu, ale o socializmu s „lidskou tváří“, o ´pražském jaru´,“ vzpomíná pan Frait.

„Církevní svátek Božího těla se zase po dlouhé době mohl konat na domažlickém náměstí. Vůně květů pivoněk a růží sypaných na cestu průvodu měla být příslibem dobrých změn. Vavřinecké poutě se u kostelíka sv. Vavřince na Veselé hoře za mého mládí nekonaly. Tu první jsem si ale v srpnu 1968 ujít nenechal. Tisíce lidí nadýchaných pražským jarem přišlo na slavnostní mši a vyslechnout si projev předsedy vlády Oldřicha Černíka,“ vybavuje si Karelů Frait.

„Jezdil jsem v této krásné době na studia do Prahy. Na Hradčanském nádvoří jsem měl možnost podat si ruku s Alexandrem Dubčekem a popřát mu hodně štěstí. Měl milý úsměv a oči mu zářily. Vnímal jsem bouřlivou atmosféru na fakultě, při Majálesu na hide parcích. Vzpomínám i na výjimečné hrubosti řečníků. Představovali si volnost a svobodu zřejmě po svém.“
I v Domažlicích běžel čas „pražského jara“.

„Mladé osobnosti organizovaly besedy a přinášely aktuální zprávy z Prahy. Lidé se zhluboka nadechovali svobodnějšího vzduchu. Skončila cenzura a začalo budování socializmu s „lidskou tváří“. Představitelé SSSR však vše sledovali s pramalým pochopením. Odmítli jsme jet do Varšavy „na kobereček“ a následovaly špatně maskované výhrůžky. 29. července začala na nádraží v Černé nad Tisou schůzka A. Dubčeka s L. Brežněvem a 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy překročila naše hranice…,“ dostává se pan Frait ve svém vyprávění k osudnému 21. srpnu:

„Před šestou hodinou ranní jsem odcházel do práce. Z městského rozhlasu jsem slyšel: „Vojska Varšavské smlouvy dnes v noci překročila hranice naší republiky…“ Byl to ohromný šok! Rychle jsem běžel vzbudit rodiče.“ „Svoji základnu si okupanti vybudovali v Týnských hájích nad Domažlicemi. Pár místních jednotlivců za nimi tam chodilo.

V prvních dnech okupace jsme v práci tvořili transparenty: „Iditě damoj“, „Ať žije Dubček!“… sledovali rozhlas, televizi.
Vybavuji si, že k domažlickým kasárnám přijížděla technika sovětské armády. Obklopila je řada lidí. Rusky jsem jim vysvětloval, jakého omylu se dopustili. Nic! Mlčeli, tvářili se zarputile.

Vojsko potřebovalo pitnou vodu. Velitelé přišli žádat před budovu OV KSČ do dnešní ulice Msgre B. Staška. Neúspěšně. Odcházeli špalírem lidí otočených k nim zády. Pro nás to byli okupanti. Obsadili také budovu tehdejšího okresního národního výboru. Vytrhali telefony, hledali…

Na domažlickém náměstí pochodovala střídavá družstva sovětských vojáků, měli organizované vycházky bez zbraní,“ popisuje své vzpomínky Karel Frait.

Následovala normalizace – postupný odchod představitelů pražského jara z vedoucích pozic, dočasné umístění cizích vojsk na našem území. Prověrky, převlékání kabátů a mnoho zkažených životů čestných lidí.

„Museli jsme čekat celých dlouhých 20 let, až odvaha a touha po svobodě a demokracii dozrála i v ostatních státech východního bloku, a hlavně v SSSR až nová mladší generace vůdců v Kremlu v čele s M. Gorbačovem začala chápat nutnost změn. Nebylo to tak jednoduché, ale ukázalo se ještě jasněji než v roce 1968, že komunismus není reformovatelný, že vedoucí úloha KSČ zakotvená tehdy v ústavě není základnou pro demokracii, že svět nemůže být stále rozdělený. Řešením byl u nás rok 1989 a naše sametová revoluce. Máme svobodu, demokracii, můžeme cestovat po světě, není cenzura, hospodářství se daří. Zkazit si vše můžeme jen sami. Svět nebude nikdy v klidu. Musíme však odvracet násilí a vojenské střety. Máme jen jednu společnou Zemi pro život.

Pražské jaro 1968 bylo světlem, které nás dovedlo k demokracii. Okupace v srpnu 1968 pak obrazem toho, jak se život na zemi nesmí řešit,“ uzavírá Karel Frait.