„Tak u krav už jsem byla, děti v mateřince mně také daly zabrat. Tak co zkusit zase něco úplně jiného?“ řekla jsem si ve chvíli, kdy mne čekal seriálek Deníku V kůži.

Můj původní nápad zapojit se do skupiny lidí uklízejících městská prostranství v rámci projektu úřadu práce ´Veřejná služba´, kdy si nezaměstnaní mohou odpracováním určitého počtu hodin měsíčně vylepšit ´obsah peněženky´, se však odvíjel úplně jinak, než jsem původně předpokládala.

„Pracovníky vykonávající veřejnou službu samozřejmě máme, ale po pravdě řečeno, připojujeme je k našim kmenovým zaměstnancům, a to jednoho, maximálně dva,“ zklamal mne tak trochu vedoucí střediska Zeleň Domažlických technických služeb (DTS) Jan Bezděk.

Já bláhová si předtím myslela, že se dostanu do party lidí, kteří mají poměrně hluboko do kapsy – poznám jejich názory, problémy a zkušenosti s marným sháněním práce.

Jde se na to

Slovo dalo slovo a já nastoupila s partou chlapů, kteří dosekávali travnaté plochy na domažlickém sídlišti Palackého, když předtím celistvé trávníky ´po〜razila´ motorová sekačka – traktůrek.

„Alespoň si odpočinu od obrazovky počítače a trochu se rozhýbu,“ řekla jsem si při pohledu na dřevěné hrábě.

Očekávaný ´klídek´ se nesl za řevu několika strunových sekaček. Zpočátku mi vadily, ale pak již jsem je ani nevnímala a snažila se poctivě shrabat vše, co pokosily. Zjistila jsem, že nejhůř se hrabe tráva pod borovicemi, kde je spousta spadaných šišek.

Oťukávání kolegů

Pro slovo nejdu daleko, takže jsem po chvíli začala vyzvídat. A to nejen od ´kolegů´ z DTS, ale i od mladíka, který si právě odpracovával potřebné hodiny – veřejnou službu.

„Já jsem rád, že mohu u technických pracovat. Teď vzali na brigádu i manželku a to je moc dobře,“ pochvaloval si romský kolega, zatímco ručním vysavačem odfoukával zpět na zelené pásy trávu, kterou strunová sekačka odhodila na chodník.

Samozřejmě přišli na přetřes i lidé z jeho etnika.

„Štvou mě ti z našich, co nedělají, posedávají po městě a pijou. Dělají nám ostatním ostudu, protože je tu zvyk házet nás všechny do jednoho pytle,“ prohlásil naštvaně.

Úplně se rozjasnil ve chvíli, kdy mluvil o dětech:

„Když jsem šel do školy, bylo to jiné. Šoupli nás do ´zvláštní´, nikdo se neptal. Aspoň, že moje děti chodí do ´normální´ školy.“

Práce, jaká se snad ani nevyplatí

Určitým rozčarováním pro mne bylo sdělení muže, který si odpracovával veřejnou službu. Tvrdil, že po ´odmakání´ 30 hodin veřejných prací si přijde měsíčně na 8 500 korun.

„Úřad práce mi nedávno nabídl zaměstnání v jiném místě. Jel jsem tam, ale když jsem zjistil, že je to za 10 tisíc čistého, tak jsem poděkoval. To se mi nevyplatí, protože ještě musím počítat peníze, které projedu,“ uvedl muž.

V té chvíli mi závity v hlavě šrotovaly, přemýšlela jsem, na kolik by ho přišlo dojíždění. Nedalo mi, abych to dodatečně nezjistila. Autobus tam a zpět by ho stál minimálně 36 Kč denně, záleží, kterou linkou.

Avšak ne do každého zaměstnání je možné využívat veřejnou dopravu. Cesta do práce autem přijde o poznání dráž. Podtrženo, seč〜te〜no: práce za takové či dokonce ještě ´menší peníze´, se řadě nezaměstnaných, kteří musejí dojíždět, „nevyplatí“. Odmakají si raději svých x hodin a mají na zbytek měsíce vystaráno.

Na druhé straně ale podvědomě cítím, že do téhle ´kůže´ se nedá jen tak ´nastěhovat´. Musela bych to na delší čas skutečně zažít. I přesto si ale myslím, že je něco špatně!

Když práce bolí

Asi po hodině hrabání pociťuji dvě věci. Tou pozitivní je, že jsem se nádherně rozhýbala. Opačné je zjištění, že se hrábě podepsaly na mé levé ruce puchýřem. Že bych byla tak levá?

To, co je při mém novém zaměstnání dobré, je skutečnost, že mám takzvaně čistou hlavu a mohu při práci přemýšlet o něčem úplně jiném.

V první chvíli – při pozdějším pohledu na puchýř, který jsem si stačila rozedřít, mne napadne: Jaká musí být veřejná služba za deště a jaká v zimě?

Vzápětí mne napadá ještě jiná věc. Ženy po padesátce jsou dnes pro řadu zaměstnavatelů takříkajíc neatraktivním ´zbožím´. Ač se hovoří o rovnoprávném přístupu k zaměstnání, většinou stále vyhrávají mladé, svobodné, bezdětné. Co s ženskou, která má svá nejlepší léta za sebou?

A tak při hrabání trávy přemýšlím, jakou práci bude schopna při neustálém zvyšování důchodového věku vykonávat taková šedesátnice, pro kterou může být veřejná služba jedinou možností, jak si vylepšit ´skóre´, aby pokryla nejnutnější životní náklady? Raději nemyslet!

Jsem jak v zoo

Pohybujeme se po sídlišti a okolo jde známý senior. Zvědavě zjišťuje, proč hrabu veřejná prostranství. Na mé vysvětlení, že si zkouším jinou práci, pak odvětí: „Vše, co má násadu, nestojí za nic! Řekněte mi, kdo měl takhle hloupý nápad?“

Musím přiznat barvu. S úsměvem odchází a já si po chvíli připadám jak v zoo. Kolemjdoucí, kteří mne znají od vidění, si mne beze slova zkoumavě prohlížejí.

Suma sumárum

Na konci své – podotýkám – krátké šichty, již jsem za účelem napsání tohoto pojednání podstoupila, docházím ke zjištění, že jsem vlastně šťastný člověk. Mám práci, která mne baví, i když někdy žehrám na její časovou náročnost. V podstatě si nedokážu představit, že bych dělala něco jiného, natož abych si někdy v budoucnu musela jako nezaměstnaná přivydělávat na živobytí veřejnou službou.

Pozitivně hodnotím i fakt, že moji dočasní ´kolegové´ tím, jak mi dali nahlédnout do svých životů, mně o něco více pootevřeli oči. Díky!