„Vždycky to pro nás byla hlavně velká radost,“ shodují se Marie Nejdlová, Marie Johánková a manželé Kupilíkovi, kteří zavzpomínali na své dlouholeté působení v souboru. Ten nedávno oslavil 60. narozeniny.

Jako první ze čtveřice se mezi milovníky folkloru dostal Josef Kupilík, a to v roce 1971. „Bylo mi tehdy patnáct. Nejdřív jsem jenom tančil, pak jsem se dostal i k sólovému zpěvu. Bylo to něco úžasného. Zažívali jsme spoustu legrace,“ řekl.

Na své první vystoupení v Třebenicích si dobře pamatuje. Během pobytu totiž spolu s kamarády prováděli ostatním různé lumpárny. „Spali jsme všichni dohromady na ubytovně. Kamarádovi jsme dali pod matraci žebřík, po kterém se lezlo na palandu, a ještě smrkové větvičky. Když si pak lehal, začal hrozně nadávat, a do toho ještě povalil lahve od piva, které si tam předtím položil. Starý Vlasta Dřímal se probudil a tak nám vynadal, že jsme pak všichni spali jako dudci,“ smál se.

Ilustrační foto.
Personální krize u domažlické městské policie potrvá měsíce, nováčci se nehlásí

O dva roky později přišla do souboru sedmnáctiletá Marie Johánková. Její babička Markéta Smazalová soubor spoluzakládala a oblékala děvčata do krojů. „Hrozně jsem se těšila, až mi řeknou, abych přišla,“ uvedla.

Po svatbě se přidala Marie Kupilíková, nezastupitelnou roli sehrávala také Marie Nejdlová, jež se starala o veškeré zázemí a podporovala svého manžela Josefa. Ten více než třicet let působil jako vedoucí souboru. „Byli jsme parta dobrých kamarádů. Nedělali jsme mezi sebou rozdíly. Ročně jsme měli i devadesát vystoupení. Nejsilnější pro mě byl třítýdenní zájezd do Francie v roce 1985. Účastnili jsme se tam celosvětového festivalu. V době totality jsme viděli úplně jiný svět,“ sdělila Marie Nejdlová.

Do zahraničí s nimi vyrazilo několik zástupců místního národního výboru, aby je kontrolovali. „Nejhůře na tom ale byli Kazaši. Ti se nesměli vůbec s nikým stýkat. Neznali ani obchoďák, takže se nás ptali, co je to. Ale i my jsme byli vykolejení z některých vymožeností, jako třeba moderních kohoutků, které se samy po chvíli vypnuly,“ přiznala.

Alergika musel z Velkého Boru transportovat vrtulník. Foto: ZZS
Muži museli proříznout krk, aby přežil vosí bodnutí. Vážných případů přibývá

Josef Kupilík připomněl večírek, na kterém se většina účastníků festivalu koupala a opalovala, protože panovalo horké počasí. „Nigerijci ještě pořád měli kabáty,“ dodal. Nejsilnějším zážitkem však pro něj byla návštěva Japonska, kam s malou skupinou zamířil až po sametové revoluci. „Bylo tam neuvěřitelné vedro a k tomu vlhko. Po jednom vystoupení jsme měli úplně propocené kroje. Pak jsme se báli je vyprat, aby nepustily barvy, takže jsme je raději namáčeli jenom do studené vody,“ vyprávěl.

LÁSKU K TRADICÍM PŘEDÁVAJÍ DALŠÍM

V roce 1989 spoluzaložila Marie Johánková ještě dětský soubor Mráček, který čítal třicet až čtyřicet členů. „Marušku jsem moc obdivovala, protože brala všechny děti a uměla to s nimi. Nebylo důležité, jestli umí zpívat nebo tančit. Časem se to stejně vytříbilo,“ chválila svou kamarádku Marie Nejdlová, jež mimo jiné píše kroniku souboru a shromažďuje do ní všechny zajímavé materiály.

Mráček nakonec přebrala dcera Jana Kucalová, rozená Johánková. Ona i její sestra Martina Pincová se snaží tradice v Mrákově udržovat a vychovávat v nich zase své děti. Stejně se to povedlo u manželů Kupilíkových i Marie Nejdlové. „Jsme hrdí na to, odkud pocházíme, a snažíme se to předat dalším generacím,“ uzavřela Marie Johánková.