V čele průvodu kráčeli studenti nesoucí vlajku a znak školy. Za nimi jely dva kočáry s koňmi, které vezly nejstarší účastníky. Pak šli učitelé a po nich následovali absolventi seřazení do skupin podle ro-ku, kdy studium ukončili. Trasa vedla od budovy gymnázia přes náměstí ažk Chodskému hradu.

Sobotní událost si nenechala ujít například čtyřiadevadesátiletá Alena Mráčková, která do primy nastoupila v roce 1938. „Po okupaci přišli němečtí vojáci a obsadili gymnázium. Třídy byly různě po městě, mimo jiné také v klášteře,“ řekla pamětnice. Ona i její kamarádka Božena Syslová vyprávěly, jak šly za války vyprovodit na nádraží spolužáky, kteří odjížděli na nucenou práci. Marie Prachová a Božena Macková ze stejného ročníku vzpomínaly hlavně na skvělý kolektiv. „Všichni jsme táhli za jeden provaz. Také jsme měli báječnou třídní učitelku, Barboru Kobesovou. Byla tak laskavá, že jsme ji ani nezlobili,“ shodly se.

Zato maturanti z roku 1954 už lumpárny prováděli. „Řekli jsme třeba, že jdemek doktorovi, a zatím jsme zamířili do města pro nanuky. Nakoupili jsme je celé třídě. Jenže pak jsme se zmrzlinou spadli na stupínku a vše se provalilo. Ale kantoři i ředitel to brali s nadhledem,“ smáli se Petr Faschingbauer a Václav Mráz, kteří se před budovou školy shledali s kamarádem Františkem Raišlem.

Pravidelně se setkávají absolventi roku 1958. Vynechali pouze loni, když platila přísná opatření proti koronaviru. „Jsme nejenom spolužáci, ale především přátelé. Studentská léta byla krásná. Měli jsme pěvecký a taneční soubor, zajišťovali jsme Chodské slavnosti. Zažili jsme toho spolu opravdu hodně,“ uvedl někdejší mluvčí třídy Vladimír Vorlíček a ostatní souhlasně pokyvovali.

Dojetí během akce, na kterou dorazily stovky lidí, neskrývala ředitelka gymnázia Jana Štenglová. „Těší mě, kolik lidí nakonec přišlo a že cítí sounáležitost s naší školou. Zvlášť si vážím těch, kteří za námi i ve svém vyšším věku vážili cestu. Je to pro mě neuvěřitelné,“ zhodnotila.