Řada poustevníků přitom údajně pobývala i v domažlickém regionu. Například v Milavčích, Srbicích, Svaté Anně u Horšovského Týna, Mutěníně Rybníku, Svržně či Pasečnici.

„Co se týče Plzeňského kraje, je specializovaných historických prací o poustevnících jako šafránu, respektive existuje jen jeden článek z pera ředitele klatovského muzea dr. Karla Hostaše z roku 1925," připomínají autoři.

Publikace popisuje poustevny i konkrétní poustevníky, jejichž existence je doložena, dále poustevníky bájné, kteří jsou pouze uvedeni v pověstech, a také poustevny, které byly vybudovány v období romantismu.

Autoři se kromě konkrétních poustevníků v našem kraji věnují i poustevnictví obecně. Ukazují, že poustevníci nebyli zcela takoví, jak si je představujeme pod vlivem českých filmů a pohádek – mnichy askety přebývající v nuzných chýších a jeskyních, vystříhající se ženského pohlaví, žijící z milodarů a pojídající kořínky.

Kniha je doplněna bohatým obrazovým doprovodem a pro přehlednost i mapou pousteven v Plzeňském kraji.

Obálka knihy o poustevnících.

Poustevníci u kaple sv. Vavřince u Domažlic:

V domažlických matrikách se prozatím podařilo nalézt pouze jednu jedinou informaci o poustevníkovi: Roku 1703 zemřel Jan Vladyka, eremita parens (tj. poslušný poustevník), ve věku 87 let. Zdá se, že jde o vůbec prvního zdejšího poustevníka. Literatura jich ovšem zná více:

Poustevna byla slušně dotována a zdejší poustevníci byli hmotně zajištěni. Až na jednu výjimku byli členy františkánského řádu.

Nejznámějším z nich byl Jiří Raminger, neboť podnikl, jak bývalo u poustevníků zvykem, pouť do Říma. Vrátil se roku 1713 a přinesl s sebou vzácnou relikvii – hlavu sv. Vitalise. Chtěl ji uložit v kapli, aby se rozmnožil počet poutníků. Domažlický děkan Antonín Příhoda mu však cennou relikvii odňal a uložil v děkanském chrámu. To odradilo zbožného poustevníka a svoji výnosnou „poušť" za sto zlatých postoupil svému následovníkovi.

Jiným poustevníkem byl Tomáš Milota, vážený domažlický občan, který se živil jako tkadlec. Překvapením bylo, že se najednou v roce 1738 stal augustiniánem a zvolil si dráhu poustevníka. Zřejmě se mu zde ale nelíbilo, J. Š. Baar uvádí, že z důvodu toho, že poustevna málo vynášela, a proto že chtěl jít o rok později poustevničit do poustevny v Milavči. Duchovní správa to však nepovolila a tak si vybudoval poustevnu v Hrůbku.

Populárním zde byl poustevník Ondřej Webr narozený ve Staré Huti, který chodským rolníkům pomáhal štěpovat stromky. Podle pověsti zde údajně vykonával za úplatu náboženské úkony, které mu vzhledem k jeho postavení nepříslušely. Někdy bývá podle pověstí ztotožňován s duchem v kápi, jehož strašení je zmiňováno již od poloviny 19. století až do současnosti. Byl však zavražděn v roce 1765 ve své pozdější poustevně na Prenetu.

Po zrušení poustevníků Josefem II. v roce 1782 zdejší poustevna zaniká. Po smrti Josefa II. byly ještě činěny pokusy o její obnovení. Posledním, kdo zde vykonával poustevnický život, byl Antonín Kitzberger, který byl příslušníkem zchudlé měšťanské rodiny v Domažlicích. V poustevně žil spíše ale jako žebrák. Zrušená poustevna byla potom proměněna v hájovnu.

Po domažlických poustevnících zbyla zajímavá památka. Jednalo se o velkou dřevěnou truhlu vydlabanou z jednoho kusu smrkového kmene, která se nacházela v domažlickém muzeu – v současnosti se ji nepodařilo dohledat.