Loni totiž přišel do nemocnice na výzvu pomáhat jako dobrovolník v první linii. Působil jako sanitář na lůžkových odděleních, kde si ovšem navíc ve volných chvílích rád a ochotně povídal s pacienty, kteří často jen potřebovali, aby jim někdo naslouchal. Jako sanitář pomáhá i nyní. S pacienty i jejich blízkými už ale promlouvá v roli nemocničního kaplana - s požehnáním plzeňského biskupa a k radosti vedení nemocnice.

Většinu týdne působí na své farnosti přímo v Kolovči, pod kterou ale spadají i další obce a menší kostelíky. V úterý, ve středu a některé pátky lze potkat sympatického padesátníka u pacientů Domažlické nemocnice. Někdy jim pomáhá se posadit, aby se mohli najíst, přeloží je na jiné lůžko, vymění povlečení, nalije čaj, přinese knížku a jindy si s nimi povídá. Vždy ale milým hlasem o všem možném, co pacienty momentálně zajímá. Někdy je tím, kdo naslouchá, jindy spíše vypráví.

Na vyžádání pacientů nebo jejich rodin se oblékne do obleku duchovního a udělí svátost nebo doprovází modlitbou. Každé úterý s výjimkou prvního v měsíci pak slouží v nemocniční kapli mši. Ještě v době před nástupem současné vlny pandemie byli na bohoslužbách přítomni pacienti z různých oddělení nemocnice, přicházeli ale i lidé zvenčí. Nyní je setkávání pacientů komplikovanější.

Kromě bohoslužeb slouží kaple i jako knihovna a kaplan pro nemocnici jako knihovník. Pro zájemce uspořádal s varhaníkem Vojtěchem Hánou dokonce i malou diskotéku. 

„Je to osoba, která sem přinesla zase nový rozměr, jak lze svůj pobyt v nemocnici prožít. Je několik pacientů, kteří se doslova těší, až za nimi opět zajde,“ říká o novém kaplanovi ředitel Domažlické nemocnice Petr Hubáček.

Wojciech Pelowski pochází z malé vesničky poblíž polského Gdaňsku. Má devět sourozenců, o které se často musel starat. Nějaký čas pracoval i v místních loděnicích. Vždy ale snil o tom, že bude buď knězem, nebo zdravotníkem. Chtěl totiž pomáhat lidem. Nakonec zvolil místo bílého pláště ten tmavší duchovní a vystudoval teologii v polské Toruni.

Do Čech přišel v roce 2009 a v Plzni přijal kněžské svěcení. Čechy byly jeho soukromým přáním. Věděl, že zde chybí duchovní. Jeho prvním působištěm byl kostel v Jáchymově a poté se stal administrátorem farnosti ve Staňkově. Tam se mimo jiné stal i spisovatelem a publicistou. Aby totiž pomohl farnosti, vydal farní kuchařku.

Před rokem převzal farnost Koloveč. „Krásná farnost. Mám tady svůj koutek na modlitbu, odpočinek i setkání s lidmi. Nejprve jsem si tu sice musel opravit faru a samozřejmě mi toho na opravování ještě dost zbývá. Čeká mne výměna střešní krytiny a oken. Do toho oprava kostela a dalších kostelíků v Lštění, Úbočí a Srbicích. Ale nad starostmi převažuje dobrý pocit z výborné spolupráce s panem starostou i dalšími institucemi. A máme tu výborné farníky. Jsem tu opravdu rád. Je to pravý domov,“ popisuje Pelowski.

Z Kolovče se brzy dostal i k profesi zdravotníka. Oslovila ho loňská podzimní výzva Domažlické nemocnice, že hledá brigádníky a pomoc do první linie. Přišel, viděl a zůstal. Mohl totiž pomáhat. „Pán Ježíš chodil za nemocnými a uzdravoval je. To já bohužel nedokážu. Od uzdravování jsou tady lékaři a sestry. A Pán Bůh. I tak ale mohu být nápomocný,“ vysvětluje Pelowski svůj důvod pracovat i v nemocnici.

Uplatní i to, že je Polák a mluví plynně česky, přičemž na obojí je velmi hrdý. Stalo se totiž, že do nemocnice přivezli záchranáři zraněného řidiče polského kamionu, který ale česky naopak vůbec neuměl. Pelowski okamžitě přijel a ochotně překládal. A zhruba před rokem se ujal také svěcení nových sanitních vozů Domažlické nemocnice. Zatím se jim větší kolize úspěšně vyhýbají.

„Wojciech Pelowski je klasický příklad vrůstání do nemocničního prostředí. To není někdo, kdo by tam přišel na vymyšlené tabulkové místo, ale jde o člověka, který tam začal jako dobrovolník v době covidu, stal se součástí týmu a vytvořil v nemocnici nějakou atmosféru, kdy mě pak oslovil ředitel nemocnice a s ním jsme se dohodli, že této atmosféře je třeba jít vstříc a formálně zde vytvořit místo nemocničního kaplana,“ popisuje příběh svého podřízeného plzeňský biskup Tomáš Holub.

„Pro mě i zdravotníky je pandemie děsivá. Nikdy jsem to nezažil, ani nikdo z lidí v nemocnici. Umírali a umírají tu lidé, kteří žijí vedle nás. Některé jsem držel za ruku a prosil, aby se za nás tam nahoře přimluvili. Řada nemocných neviděla své blízké během jarní, ale i té současné vlny pandemie třeba týdny. Je důležité vzít je za ruku, popovídat si s nimi. Když pak poděkují, třeba jen očima a někdy plnýma slziček, protože třeba nemohou mluvit, tak je to pocit k nezaplacení. Nic to nevynahradí. Díky Bohu za tu službu, kterou tu můžu dělat,“ dodal nemocniční kaplan Wojciech Pelowski.