Vlasta Prokopová žije v současné době již 16 let v Holýšově v domě s pečovatelskou službou. Do rodného města se vrátila po dlouhých letech.

„Je to moje srdeční záležitost. Od doby, kdy jsme musely s maminkou v roce 1938 město opustit, jsem na Holýšov a šťastný život před válkou neustále vzpomínala,“ řekla na úvod Vlasta Prokopová. „Hezké vzpomínky mám na pana řídícího Pytlíka i na dalšího řídícího pana učitele Kroftu, který nás učil a po Mnichovu nás varoval, abychom z Holýšova raději odešli sami, než nás Henleinovci vyženou,“ pokračovala v líčení těžkých dob.

Se svou maminkou z města utekla 10. října 1938 na poslední chvíli. „Ztratila jsem kamarádky a vše, co jsem tu měla ráda. Často se mi o Holýšovu zdálo.“ Toužila se do svého rodného města zpět podívat, zpět se však dostala až po válce.

Státní hrad a zámek Horšovský Týn.
Zámek otevře turistům i druhé nádvoří

Po útěku z Holýšova neměla Vlasta Prokopová snadný život. „Půl roku jsme a maminkou bydlely u babičky a prababičky v Chalupách. V jedné místnosti nás bylo 6,“ zmiňuje pamětnice.

„Neměla jsem lehké dětství. Říkám, že mi ho ukradli Němci,“ dodává pamětnice.

Vlasta se s maminkou musela často stěhovat, chodila do různých škol a neměla kamarádky. Připadala si opuštěná. Jeden čas se svou matkou bydlela i v pronajaté místnosti bez elektřiny. Nakonec se však po smrti druhé babičky přestěhovaly do Krchleb u Staňkova.

Ze školních let vzpomíná například na učitele Otakara Huberta. „Všichni se ho báli. Byl konfident gestapa a udával své kolegy. Mnozí končili v koncentračních táborech. Neustále nám vtloukal do hlavy, že Velkoněmecká říše je věčná,“ řekla Vlasta Prokopová s tím, že Otakar Hubert byl po válce za své činy popraven.

Libuše Hrubá