Vietnam patří společně s Čínou, Japonskem a Koreou ke klasickému světu Východní Asie.
Ve své vlasti o rozloze 329 560 km² ve tvaru písmene S a s 90 miliony obyvateli, rozeznávají tři rozdílné regiony.
Jih, jehož centrem je Ho Či Minovo město, dříve Saigon, jak je metropole kdysi kapitalistického Jižního Vietnamu stále známá, sever, spojený s prastarou historií Vietnamu a městem Hanoí a střední kulturně konzervativní část. Leží v subtropickém a tropickém pásmu mezi 10. a 25. rovnoběžkou severní šířky.

Vietnam je stále komunistickou zemí, přestože hlavní znaky komunismu – kolektivizace zemědělství a plánovité hospodářství – byly v roce 1986 odstraněny ve prospěch volného trhu. Země je dnes na vzestupu. Vláda vyvedla Vietnam z desetiletí poválečného strádání do pozice malých ekonomických tygrů Jihovýchodní Asie.

K bližšímu poznání lidí a této pro nás exotické a vzdálené země jsem požádal mladého Vietnamce Thanh Son Hai (28), žijícího se svojí rodinou na domažlickém sídlišti, o rozhovor. Souhlasil a já, plný zvědavosti, jsem se ptal. On odpovídal s jemnou příchutí své mateřštiny a já ho neopravoval.

V úvodu jsem velmi zkráceně popsal vaši rodnou zemi. Chcete mne ještě doplnit?
Souhlasím, v zemi vládne jedna strana (Vietnamská Komunistická strana). Více o politice nevím, protože to nebyla naše každodenní témata. Jinak podmínky pro podnikání se stále uvolňují a zlepšila se životní úroveň. Ano, země je na vzestup, snaží se dohánět vyspělejší státy. Jen nepatrně se tam zlepšila infrastruktura země, protože je tam velká míra korupce.

Proč jste se vy a řada vašich starších spoluobčanů rozhodla vycestovat do Evropy, Československa, ČR?
Po válce v roce 1975 statisíce obyvatelstva jižního Vietnamu utíkalo do vyspělejších zemí, kde jim byl poskytováno azyl. Co se týče ČR, první vlny Vietnamců, kteří sem přijeli, byli většinou ze severního a středního Vietnamu. Domluvili se dva komunistické státy a Československo přijímalo mladé Vietnamce, aby přijeli za vzdělání s účelem, že to přinesou domů. Samozřejmě, sirotci hrdinů, kteří padli ve válce měli přednost, a byli vybrány za vděk. Potom někteří zůstali, aby mohli dále pracovat. Dále poté pokračovaly další vlny a lidi se snažili odjet za lepšími životními podmínky.

Do povědomí Domažličanů jste vstoupili jako prodejci. Je to vaše tradice, nebo to byla nutnost, možnost práce, výdělku?
Lépe bych to nezval jako možnost pro své živobytí. Ve Vietnamu skoro nikdo (s nadsázkou) nezná slova státní podpora, proto všichni máme v krvi nutnost se o sebe starat. V 90. letech, kdy naše starší generace do Česka přijížděla, byla velká příležitost si vydělat. Hlavně v oblasti příhraničí se nám dařilo prodávat německým zákazníkům. Tímto bych chtěl říct, že aspoň něco malinko napomáháme tomu, aby peněžní tok z Německa odlila do Čech. V dnešní době hojné přibývá vietnamské večerky a smíšenky ve vnitrozemí. Vietnamci si obsadí opuštěné obchodní prostory v menších obcích, kde krachovali čeští podnikatelé a provozují tam prodej potravin na vlastní riziko.

Líbí se vám v Česku? Hodláte se natrvalo usadit?
Česko je pěkná země. Máte tady lépe vybudovanou infrastrukturu než u nás. Mám na mysli zdravotnictví, školství a základní podmínky pro život. Jako druhá generace Vietnamců v Čechách jsem zde dostal základní vzdělání, následně i střední školu, samozřejmě plánuji tu zůstat trvale. Vidím tu budoucnost pro moji rodinu. Na druhou stranu, momentálně se Vietnam neustále rozvíjí, tečou tam velké investice zahraničních společností. Například česká společnost PPF již je u nás od roku 2009. Jsou tam obrovské možnosti, jak se uplatnit. I přesto moje rozhodnutí je, že tu zůstanu ještě nějakou dlouhou dobu.

Jak trávíte volný čas? Nejste uzavřenou komunitou? Máte své české přátele?
My pocházíme z tropů, proto jsme přirozeně velmi otevření. Kdybyste k nám přišli domů, je jedno, jestli tady v Čechách nebo ve Vietnamu, tak jste pro nás hosti a přivítali bychom vám všemi jídly a pití, co zrovna máme. U nás, když přijdete k někomu na návštěvu, nemusíte předem oznamovat. Akorát jako zdvořilost se vyhýbá jídelní doba (oběd, večeře). Ve Vietnamu se večeří okolo 19 hodin, cca ve 20 hodin se obvykle chodí ke známým na návštěvu na takovou jednu až dvě hoďky. Nezdvořilost se u nás považuje, když odmítáte návštěvy. Škoda, že je jazyková bariéra u naší starší generace tady v Čechách. Čeština je (nejen pro Vietnamce) abnormálně obtížná. Navíc, když jste starší, musíte se živit a nemáte mnoho času, tak se těžko donutíte sám sebe, abyste se naučili cizí řeč. Uzavřenou komunitou se necítíme. Jinak, já osobně mám mnoho českých přátel. Rád bývám na naše 'tradiční' třídní sraz, který pořádá spolužák. Teď se musím víc věnovat rodině a prací, tak mnoho volného času nemám.

Jak je to u vás s vírou, náboženstvím?
Většina Vietnamců se hlásí k buddhismu, i když mnozí tomu pořádně nerozumí. Já ho beru spíše jako filozofický směr, který vychovává lidi, aby žili morálně, svědomitě a milovat druzí. Jinak je u nás tradice uctívat předky, svaté bytosti. V praxi bývá tak, že Vietnamec má doma oltář, na kterém pokládá porcelánovou dózu s popelem na zapichování voňavých tyčinek. Za tím se pokládá podobizny buď svého předka, anebo svatých bytostí. Modlí se většinou v určitých dnech v měsících, anebo o významných svátcích. Dále mezi Vietnamcemi je velký počet křesťanů. Do naši země přinesli misionáři z Evropy, díky nim, doteď užíváme latinku.

Líbí se vám české dívky? Jak vnímáte Čechy?
České dívky jsou krásné. Co víc k tomu dodat. Již žiji nějakou dobu v Čechách a hlavně v Praze jsem poznal mnoho lidí. Mezi nimi byli dobří i špatní. Měl jsem štěstí, že jsem více narazil na dobrých, slušných lidi. U Čechů se mi líbí to, že když někoho máte rádi, tak opravdu jste k němu milí a srdečně ho přivítáte. Ale jakmile se vám někdo nelíbí, tak prostě dáte jasně najevo, že nemáte k němu zájem. A mezi těmi dvěmi stavy se může velmi rychle změnit.

Co pro vás znamená domov? Kde se cítíte doma?
Je to velmi zajímavá otázka, na kterou jsem sám narazil, když jsem se vrátil do Vietnamu na delší dobu. Jako dítě (11 let) jsem přijel do Česka a doteď jsem tu většinu svého života. Když jsem byl ve Vietnamu, trvalo mi nějakou dobu, abych si zvykl na život tam. Měl jsem okolo sebe jen své příbuzné. Musel jsem se začít seznámit s novými kamarády a nebylo to lehké se dostat do kolektivu. Možná kvůli trochu odlišné mentalitě. Po dalších návštěvách se situace zlepšila. Otázka domova záleží asi na tom, jak dlouho někde člověk žije, jaké si vytvoří zázemí.

Karel Frait