Podat si ruku, pohlédnout zpříma do očí a pohovořit s chlapem, kterému se podařilo vystoupit na řadu světových horských velikánů v Jižní Americe, Africe, střední Asii, je vskutku povznášející pocit. Dvaapadesátiletý ekonom Ing. Vladimír Šmejkal, rodák z Domažlic, člen horolezeckého klubu Medicina Praha, zanícený lyžař a cyklista, mi to vše umožnil.
Navštívil jsem jej na jeho pracovišti v Domažlicích přesně pět let od chvíle, kdy 9. června 2007 odlétal do Pákistánu, aby se tam pokusil o zdolání třinácté nejvyšší hory světa Gasherbrumu – II (8.035).
Tehdy sedmačtyřicetiletý inženýr se stal členem expedice „Czech Gasherbrum expedition 2007" s cílem pokusit se splnit si svůj dávný sen, vystoupit na osmitisícový vrchol.
O průběhu dvouměsíčního úsilí expedice v oblasti pohoří Himálaj, Karakoram a Hindúkuš, byli čtenáři podrobně informování. Dnes bych si rád s tímto výjimečným sportovcem pohovořil o jeho dalších plánech a poohlédl se za již dosaženými.
Pokusme se ještě na chvíli vrátit čas do západní části Himálaje roku 2007. Dosáhl jste tehdy vrcholu Gasherbrumu – II (8.035), oné kýžené osmitisícovky?
Odpovím přímo. Nedosáhl a jen horolezec plně chápe tuto skutečnost ve všech souvislostech. Cílem celé expedice „Czech Gasherbrum expedition 2007", dělící se v akci na tři týmy, bylo dosáhnout vrcholů Gasherbrumu –I (8.068), G – II (8.035) a G – III (7.952), které jsou součástí druhého nejvyššího pohoří světa Karakoram ležícího převážně v Pakistánské oblasti Kašmíru. Hlavní cíl ale zněl: všichni zpátky doma živí, všichni zpátky zdraví a všichni zpátky jako kamarádi. A právě asi tento hlavní cíl nás, kteří jsme zdolávali G-II, donutil k rozhodnutí, že v téměř krutých přírodních podmínkách – sněžení, nulová viditelnost, nebezpečí lavin a špatná předpověď, musíme opustit třikrát dosažený výškový tábor C3 (7.000) a ustoupit. Překonali jsme sice již ty nejsložitější úseky celého výstupu a postup k vrcholu byl prakticky otevřený, ale hory se většinou tak snadno nevzdávají. Naše G – II nás na vrchol nepustila.
Jaká byla atmosféra v expedici po návratu do základního tábora? Jeden tým Gesherbrum – I (8.068) dosáhl. Váš, který usiloval o G – II a třetí o G – III hora nepřijala. Byl to i tak úspěch?
Jednoznačně ano, i když mě samotnému se nepodařilo rozhlédnout se z vrcholu. Podmínky sezony 2007 byly mimořádně nepříznivé a neumožnily mnoho úspěšných výstupů. Stali jsme se ale jednou z mála expedic, a sešlo se jich v základním táboře více než dvě desítky, která se vracela domů alespoň s jedním vrcholem. Norský horolezec Olav Ulvund, člen týmu naší expedice, který dosáhl G – I (8.068) na internetových stránkách napsal: „Byl jsem příjemně překvapen srdečností a nadšením těch, kteří byli podmínkami přinuceni ustoupit od dalšího pokusu dosáhnout Gasherbrum II. Sdílet radost z úspěchu jiných ve chvíli, kdy jsem sám neuspěl, není lehké. Zde to tak ale bylo a zážitek to pro mne byl stejně tak silný, jako úspěšný výstup." I po pěti letech mám z těchto slov stále silný pocit. Takové situace dělají z mužského chlapa.
Co vám osobně, i přes nesplněný sen v podobě úspěšného výstupu na osmitisícový vrchol G – II, přinesla účast v expedici?
Pro mne osobně to byla především jedna ohromná zkušenost, a to v mnoha okolnostech. Ověřil jsem si, že jsem schopen pobytu (i vícedenního) ve výšce nad sedm tisíc metrů, podle některých zdrojů v zóně smrti, vyzkoušel jsem si svoje fyzické možnosti a hlavně svoji psychickou odolnost v mnoha složitých situacích. Poznal jsem řadu nových přátel, lidí, na které bylo možno se v každé situaci spolehnout a kteří byli ochotni za každých okolností a třeba i na úkor svého osobního úspěchu pomoci druhému. Prožil jsem mnoho krásných a příjemných okamžiků, ale i těžké chvíle, kdy bylo nutné veškerou energii a psychické síly plně koncentrovat na sestupy z výškových táborů do bezpečí i s odpovědností za spolulezce. A také chvíle velmi smutné, když jsme byli svědky několika tragédií přímo na svazích Gasherbrumu. Za dobu našeho působení si Gasherbrumy vybraly krutou daň v podobě 4 lidských životů, mezi nimiž byl i jeden Čech.
Jaký byl přístup místních lidí žijících ve velmi skromných podmínkách ve vesničkách vysoko v horách k horolezeckým expedicím, turistům? Jací jsou to lidé?
Místní lidé byli k nám velmi vstřícní a příjemní. Čím víc jsme se přibližovali k horám, tím byl zájem lidí intenzivnější a jejich chování k nám přátelštější. S některými z nosičů jsme během pochodu do základního tábora i zpět navázali opravdová kamarádství. Určitě jedním z důvodů je možnost si přivydělat, myslím ale, že především jejich vlastnosti určují vztah k životu i k ostatním lidem. Vlastnosti, jako skromnost, pokora, úcta k druhým lidem i k přírodě, jim umožňují žít a přežít v někdy opravdu nuzných až krutých podmínkách. Nepochybuji však o tom, že jsou tito lidé šťastní a těší se ze života.

Opusťme mekku horolezců Himálaj a zastavme se např. v Jižní Americe u velikánů Kordiller, v Africe u horského masivu Kilimandžáro… Tam všude vedly vaše cesty. Jsou hory všude stejné, zrádné a i krásné?
Rozhodně jsou a opravdu platí – krásné i zrádné. Krásné asi tím, jak každé pohoří, nejen velehory, je jiné, zvláštní, má své osobité kouzlo a svůj charakteristický půvab. Třeba místem, kde si může člověk dokonale odpočinout od přelidněných a hekticky pulzujících míst „našeho" světa, je nejdelší souvislý horský systém souše naší planety – americké Kordillery, táhnoucí se v délce 15.000 km při západním okraji kontinentu od Aljašky po Ohňovou zemi. Jihoamerické Kordillery známé spíše pod názvem Andy (Cordillera de los Andes), jejichž velehorský systém představuje významnou součást amerických Kordiller, protínají jako mohutná páteř Jižní Ameriku od břehů Karibského moře až k Drakeově průlivu. A např. jenom v peruánské části And se nachází 39 vrcholů vyšších než 6000 metrů a tuším, že dokonce 174 vrcholů přesahujících nadmořskou výšku 5000 metrů. Jako kontrast proti tomuto pohoří bych postavil třeba osamocený horský masiv Kilimandžáro v rovníkové Africe s nejvyšším bodem Tanzanie a zároveň celého afrického kontinentu Uhuru Peak (Vrchol svobody), kde výstup se stal mimořádně výnosným byznysem. Denně podle dlouhodobého průměru přitahuje tento cíl téměř 60 turistů, z nichž ovšem pouze zlomek dosáhne vrcholu. Během výstupu překoná cestovatel několik vegetačních pásem od deštného pralesa po vrcholové ledovce, kde teplota v noci i přes blízkost rovníku klesá hluboko pod bod mrazu. Navíc, myslím, bude současná generace asi poslední, která z důvodu velmi rychlého úbytku vrcholových ledovců má možnost poznat Kilimandžáro jako zaledněnou horu. Ale mnoho krásných pocitů a velmi příjemných stavů duše i těla zažije člověk i během túry po šumavských hvozdech a vršcích.
Zrádné jsou hory pak asi především tím, že dokáží potrestat každé pochybení nebo nezkušenost člověka ve vztahu a k přístupu k horám, mnohdy bohužel i s těmi nejsmutnějšími následky, neodpouští člověku nedostatek pokory a úcty nejen k přírodě, ale obecně k životu a ostatním „uživatelům" naší planety, že přinutí člověka znovu a znovu si uvědomit sílu a moc přírody. A z pohledu horolezce jednoznačně platí pravidlo, že každý úspěšný výstup na jakýkoliv vrchol končí teprve bezpečným návratem do základního tábora, nebo ještě lépe, slovy jednoho z mých kamarádů, usednutím do první restaurace pod kopcem.

V závěru svého deníku „Czech Gasherbrum expedition 2007" hovoříte o možnosti se do hor ještě vrátit a splnit si tak i svůj dávný sen. Platí to stále?
Ona slova byla vyřčena bezprostředně po návratu z expedice, snad i trochu pod vlivem jistého zklamání z nedokončeného výstupu na samotný vrchol. Dnes s určitým časovým odstupem bych svoji účast v podobné expedici myslím velmi důkladně zvažoval z mnoha pohledů, úhlů a mnoha souvislostí. Všechny expedice na osmitisícové vrcholy jsou v současnosti již mimořádně komerční záležitostí s minimem volnosti pohybu a tím pádem jakési svobody na vybraném a hlavně zaplaceném místě (pro zajímavost, teď myslím, že to bylo koncem května, v jediný den vystupovalo na Everest 39 expedic, na svazích Everestu se v podstatě vytvořila fronta, čítající asi 600 lidí, což vyfotografoval známý německý horolezec Ralf Dujmovits – tyto fotografie šokovaly řadu lidí, cestovatelů i horolezců, po celém světě.Navíc dnešní, řekl bych poněkud neradostná ekonomická situace, by s sebou nesla asi omezené možnosti výběru účastníků – v podstatě by člověk byl zřejmě nucený absolvovat expedici s lidmi, kteří na to buď prostředky mají, nebo si je dokáží nějak obstarat.
Další věcí je poměrně složitá a časově náročná příprava podobné akce – počínaje jednáním s úřady země, kam by cesta vedla, až po základní materiálové vybavení a zajištění, důkladné logistické naplánování a zabezpečení a celou řadu dalších nutných nebo nevyhnutelných záležitostí, což v případě normálně zaměstnaných a pracujících lidí je dost obtížné nebo spíše časově nereálné.
Pokud mám tedy upřímně odpovědět na položenou otázku, muselo by se jednat o konkrétní nabídku na v podstatě hotovou, připravenou, mimořádně zajímavou akci, spíše v menším kolektivu známých a ověřených účastníků, časově výrazně kratší než ona zmíněná poslední expedice – to vše samozřejmě je řečeno s nadsázkou, ale vystihuje to pravděpodobnost podobné úvahy nebo myšlenky. A navíc jsem tak trochu dal jakýsi slib svým blízkým.

Čím je pro vás krásný tento extrémní sport, jak sám říkáte, spíše způsob života? Co vám vzal a co dal?
Nejprve co mi vzal – nejlepšího kamaráda, člověka, který mne vlastně k horám přivedl, se kterým jsem nepřetržitě od roku 1996, kdy jsme společně podnikli pro mne první velkou expedici do Jižní Ameriky na vrchol nejvyšší americké hory Aconcagua, každý rok společně snili, vymýšleli, plánovali (což je samo o sobě na horolezectví nebo vůbec cestování mimořádně přitažlivé a krásné) a mnohokrát i realizovali cesty především do Jižní Ameriky. To vše až do chvíle, kdy v létě roku 2003 tragicky zahynul při aklimatizačním výstupu na vrchol zvaný Volcan Licancabur na pomezí jižní Bolívie a Chile.
A co mi tento krásný sport dal? Mnoho nových a trvalých přátel, mnoho a mnoho nezapomenutelných zážitků a okamžiků prožitých v nejrůznějších koutech světa. S výjimkou Austrálie a Antarktidy se mi podařilo navštívit všechny světové kontinenty a udělat si vlastní představy o životě v těchto částech světa. Tyto prožitky mi nikdo už nemůže vzít. Snad mi hory pomohly i s trochu lepším poznáním sama sebe, svých možností, schopností s vyzkoušením si a třeba i nepatrným posunutím vlastních hranic fyzické i psychické odolnosti.

Nevěřím, že se na svoje velikány již nikdy nepodíváte. Čekají. Poslechnete je?
Často, když člověk zalistuje v denících nebo fotografiích z některých expedic, se podobná otázka nemůže nevkrást – jen tu odpověď nenalézám opravdu, jak už bylo naznačeno v jedné z předchozích pasáží, úplně jednoznačnou. Samozřejmě dávný sen rozhlédnout se z vrcholu osmitisícovky stále někde uvnitř existuje, nebo spíše dřímá, ale rozhodně to není pro mne zásadní ani rozhodující životní záležitost nebo smysl. Na spoustu věcí dnes pohlížím nebo k nim přistupuji trochu jinak. Expediční horolezectví je, myslím, hlavně z důvodů časových (samotná délka expedice, nutnost odpovídající přípravy, času na vlastní trénink apod.) i samozřejmě z důvodů finančních, záležitostí poměrně sobeckou, vždy na úkor rodiny a blízkých lidí včetně kolegů nebo spolupracovníků v zaměstnání. Zkrátka, jednoznačnou odpověď nedokážu vyslovit, spíše ale momentálně převažuje stanovisko negativní.

Jaký je dnes váš aktivní sportovní život? Věřím, že opět tvrdý a s notnou dávkou adrenalinu. Mám pravdu?
Protože jak už bylo několikrát zmíněno, aktivní účast v horolezeckých expedicích vyžaduje odpovídající přípravu, samozřejmě i fyzickou, je sport trvalou částí mého života už velmi dlouho. A jelikož mne vždy více bavily aktivity v přírodě, kterým jsem dával a stále dávám přednost před třeba tělocvičnou nebo posilovnou, získávání kondice tedy spočívalo zpravidla v běhání, jízdě na kole nebo v zimě na lyžích. No a těmto sportovním zážitkům a aktivitám jsem zůstal věrný dodnes.
Díky tomu jsem poznal mnoho nových, fajn lidí, třeba v cyklistickém oddílu Velosport Domažlice nebo lyžařském oddílu SK Špičák. I díky kolu nebo lyžím mohu poznávat stále nová a krásná nebo přitažlivá místa, a opravdu to nemusí být někde na druhém konci světa. A samozřejmě jistou dávku adrenalinu lze uvolnit třeba i absolvováním maratónu na horském kole někde v hezké přírodě nebo jízdou na lyžích po nějaké pěkné sjezdovce.

Autor Karel Frait