Zásluhy jejích zakládajících členů ocenila domažlická radnice udělením pamětních medailí.

Na slavnostním aktu vládla pohodová atmosféra, která sváděla k vyprávění historek z cest a vystoupení, které Konrádyovci absolvovali.

Když se ke slovu dostal vyhlášený vypravěč Zdeněk Bláha, vzpomněl na zájezd do ruské metropole, který se stal ´osudným´ Antonínu Konrádymu.

V roce 1957 se kapela vydala na Mezinárodní festival mládeže a studentstva do Moskvy. Na pódiu doprovázela moravský taneční soubor Opavica, v jehož řadách působila i paní Vlasta, do které se mladý kapelník zamiloval.

„Spali jsme všichni v hotelu Zarja v jednom pokoji, kde byly domluveny námluvy,“ vyprávěl Bláha. „Jednoho večera jsme se nabídli, že necháme Tondovi pokoj volný. Povolením k návratu měl být červený kapesníček v okně. Dívali jsme se v jedenáct, ve dvanáct – a znamení v okně pořád nikde,“ šibalsky pokračoval vypravěč.

„Že by byl Tonda takový hrdina? Tiše jsme zaklepali na dveře, abychom nerušili a – Tonda tam spal sám jako zabitý,“ uzavřel první část vzpomínky Bláha v rozesmáté obřadní síni.

Po návratu z festivalu se dvojice kamarádů vydala na motorce za paní Vlastou do Opavy. „Už cestou tam jsme u Rokycan platili pokutu.“
To však nebyl nejhorší zážitek z cesty za životní láskou pana Konrádyho. „Při zpáteční cestě řídil Tonda a na silnici se z ničeho nic objevila olejová skvrna. Havarovali jsme a já měl tři týdny nohu v sádře.“

Zdeněk Bláha ještě připomněl, že paní Vlasta peče výborné chodské koláče a celé vyprávění shrnul: „Nebýt Moskvy, Tonda by se neoženil!“
Pamětní medaili Domažlic převzal i muzikant František Pikhart. Další členové Konrádyho dudácké muziky – Vladimír Baier a Stanislav Tomala se ceremoniálu nedožili. Oceněni byli in memoriam.