Poprvé ho navštívila ještě jako školačka.

„Mistr bydlel v Domažlicích v dnešní Vodní ulici v domě naproti Šnajdrům. Když jsem k němu přišla poprvé, byl to už tehdy pro mě obrovský zážitek. Na dveřích měl lísteček, kde bylo napsáno: Špatné nech za dveřmi, pěkné přines do sencí . Ten lísteček jsem si i v dospělosti pokaždé, než mě otevřel,  četla.  Jiný lísteček byl zas na obraze Panny Marie, který visel na chodbě vedle jeho bytu. Na něm pro změnu stálo: Obraz tě prosí, nenič mě," popisuje zážitky své první návštěvy Jindřicha Jindřicha  Alžběta Vondrašová.

Podruhé slavného chodského hudebního skladatele, klavíristu, sbormistra, etnografa a sběratele lidových písní navštívila až jako dospělá.
„Když jsem mu řekla, jak to má doma hezké, mile se na mě usmál a s podivem se mě zeptal: „Vy jste tady ještě nebyla?" Provedl mě celým bytem. Nad klavírem měl obraz Emy Destinové, který mě pak ukazoval při každé mojí další návštěvě. Nikdy se nestalo, že bychom spolu nepostáli pod jejím portrétem. Vyprávěl, jak ho Ema Destinová  proslavovala nejen v Čechách, ale  i ve  světě. Pochlubil se vavřínovými věnci, kterými byl odměněn v Americe," pokračuje ve vzpomínkách Vondrašová.

S Jindřichem Jindřichem se Alžběta Vondrašová seznámila díky sestrám Bílkovým z Mrákova, neboť ty se s mistrem přátelily ještě jako děti.
„Bylo to asi v roce 1966, když mě sestry Bílkovy k Jindřichu Jindřichovi poslali, abych jeho a paní profesorku Hezkou pozvala do Mrákova na hyjtu, která se tehdy konala na počest Boženy Němcové. Paní profesorka u mistra tehdy nebyla. Když jsem vyřídila pozvání, sedl si do rohu a bez brýlí napsal na malý lísteček: Paní profesorka má přijet do Mrákova a popřípadě i já. Nevěděla jsem, zda pozvání přijme, a tak jsem byla velmi mile překvapená, když jsem ho viděla sedět v první řadě, kde pro něj bylo připraveno čestné místo.

Byl to veselý člověk a sestry Bílkovy si rád dobíral.
„Když přišel k Bílkům, měl tam v senci svoje oblíbené místo. Běda, když mu na ně někdo sedl. Při jedné z návštěv, to mu už bylo devadesát let, si dobíral tetu Andu a říkal jí:  Teda, ty jsi už taková chudinka, to já ještě pořád komponuji. Jak ale seděl, jedl a pil, nechtěly ho najednou poslouchat nohy a teta Anda mu to pěkně vrátila se slovy: Já jsem sice chudinka, ale chodit můžu sama," dodává Alžběta Vondrašová, která většinu svých vzpomínek začala sepisovat, aby se na perličky ze života těchto vzácných lidí nezapomnělo.