„Jsme zklamaní a cítíme se podvedení,“ tvrdí mnozí z těch lidí, kteří se v listopadu před dvaceti lety nadšeně zúčastňovali všech shromáždění v Domažlicích, která předcházela pádu komunismu.

„V Praze už to vřelo a mi jsme se tady teprve dozvídali, že se něco děje. Já osobně jsem se to dozvěděl od Němce, který jezdil dělat do PVK revize. Vyprávěl, že jel přes Prahu a že je tam nějaký ´elent´ a že tam zastřelili studenta, což byla ale kachna, kterou vypustili komunisté. Pustili jsme rádio a pak teprve zjistili, co se ve skutečnosti děje,“ vzpomíná Miloslav Fiala z Domažlic.

Nejen Domažličané, ale i lidé z okolí se denně scházeli na domažlickém náměstí a hltali veškeré zprávy.

„Vzniklo Občanské fórum, které mělo sídlo v Sokolském domě, a jeho zástupci nás denně informovali o všech novinkách. Místní komunisté se ale jen tak nevzdávali. Bylo to v neděli odpoledne a stovky lidí se jako každý den sešly na domažlickém náměstí, aby se dozvěděly, co je nového. Směrem od kláštera se vydala skupina asi patnácti lidí, kteří začali vyvolávat slávu komunismu. Byli však vypískáni, a tak jim nezbylo nic jiného než odejít,“ pokračuje s úsměvem Fiala.

„Byla to zvláštní doba naděje a atmosféra se snad ani nedá popsat. Byla jsem tehdy mladičká a některým slovům jsem ani nerozuměla, ale doslova jsem hltala všechno dění. Vzpomínám, že vedle mne stála starší paní, která natahovala krk, aby dobře slyšela. Zanedlouho to už nevydržela a poprosila pána stojícího před ní, aby ji vzal na ramena, a věřte – nevěřte, on jí vyhověl,“ popisuje své pocity Alena Bukovská z Domažlic.

Doba, která následovala, splnila však očekávání mnohých jen částečně.

„Získali jsme svobodný život, přišlo obrovské uvolnění a věřili jsme, že se toho hodně změní. Skutečnost je však trochu jiná. Otevřel se nám svět, což je pozitivní. Svobodu slova máme ale jen částečnou. Dnes už se nikdo nemusí bát veřejně říct, co si myslí. Pokud ale dělá ve fabrice a nechce přijít o práci, moc svobodně už mluvit nemůže,“ dodal Fiala.