Kde se informace vzala, není jasné, ale ve stejném duchu informuje Wikipedia i Mapy.cz. Legenda o nádraží bez kolejí má pravdivé jádro, ale opravdu jen jádro. Skutečně existovaly plány na vybudování vedlejší tratě k dnešní dráze Domažlice – Tachov. V roce 1905 bylo dokonce započato s vyměřováním. Trať měla odbočit v Klenčí a pokračovat přes Starou Huť, Nemanice, Závist, Ostrov, Šidlákov do Mutěnína, odkud měla pokračovat dál na Tachov. Vyměřování počítalo i s převýšením, a tak měl Klenčí a Nemanice spojit tunel. Kvůli vysokým nákladům, které by vznikly hlavně stavbou tunelu, bylo od projektu upuštěno. Kde by na této trati v blízkosti Nemanic mělo být nádraží, není známé. Logické by bylo postavit je přímo v Nemanicích a ne ho tedy stavět ve Staré Huti, a už vůbec ne před stavbou samotné trati.

Historická pohlednice hostince ve Staré Huti.Zdroj: archiv Markuse Grubera

Za jakým účelem tedy byla postavena budova domnělého nádraží? Podle zkoumání historika Markuse Grubera, který se specializuje na dějiny příhraničního regionu, se ve Staré Huti jedná o místní Hostinec u lesní idyly (Gasthaus zur Waldidylle). Tuto teorii dokládá i reklamní pohlednice. „Majiteli hostince byla po desetiletí rodina Reithmeierových, která se přistěhovala do Staré Huti už na počátku 18. století. Tato rodina postavila počátkem 20. století, kdy se začal v regionu rozvíjet cestovní ruch, pension s šesti hostinskými pokoji. Hostinec byli Reithmeierovi nuceni ve 30. letech prodat,“ zmiňuje doktor Gruber a pokračuje: „Ani nový majitel ho dlouho neudržel, a tak byl pension s hostincem začleněn do majetku Stadionů a jejich pivovaru. Majitelům zůstala část domu na bydlení, zbytek byl dále provozován jako hostinec.“ Tak tomu bylo i několik let po válce, kdy byli Němci z pohraničí vyhnáni a hostinec převzal stát. Několik let ještě budova tuto funkci měla, podle pamětníků sem chodili rádi vojáci z nedalekých Nemanic. Dnes budova domnělého nádraží opět slouží k bydlení. Snad její architektura, která připomíná styl nádražních budov, popustila uzdu lidské fantazie.

Alexej Kokorev