Fuchsova Huť byla osada v Českém lese. Vesnice se nacházela pod vrchem Čerchov, nedaleko od hranice Čech s Bavorskem i s Horní Falcí. Až do roku 1707 patřila celá oblast k Bavorsku. V roce 1710 tam Jan Jiří Schmaus založil sklárnu, kterou jeho rod provozoval do roku 1765, kdy ji převzali Fuchsové a postavili další. Roku 1823 koupil fungující Dolní sklárnu hrabě Filip Kinský. Rod Kinských vystavěl ve Fichtenbachu zámeček se zahradou a skleníkem. Sklářský provoz zde zanikl roku 1908.

První miminka narozená v roce 2024 v porodnicích v Plzeňském kraji.
V Plzeňském kraji klesl vloni počet narozených dětí o stovky

Po první světové válce, kdy tato oblast přešla pod Domažlickou správu, byly již sklárny zpustlé. Zámeček Kinských byl během první republiky využíván pro rekreační účely, ve vsi vznikla česká škola a opravil se hostinec pro turisty. Po druhé světové válce se Fichtenbach ocitl v hraničním pásmu a většina domů, včetně zbylých sklářských budov, byla na přelomu let 1955 a 1956 srovnána se zemí. Ze zámku Kinských bylo zřízeno sídlo roty Pohraniční stráže. Ale i ta už je minulostí. V roce 2021 nechalo město Domažlice provést demolici objektu bývalé roty a okolních budov.

Na život ve Fuchsově Huti ráda vzpomíná Ema Nozarová, která tam žila se svými sestrami a rodiči.

„Myslím, že už jsem poslední, kdo žil ve Fichtenbachu, alespoň tady v Čechách, hodně lidí odešlo do Německa, tak tam možná ještě někdo bude. Na život tam vzpomínám hezky, mám tady pořád fotografii osady, tak se na ni často dívám. Prožila jsem tam celou druhou světovou válku, ještě i nějaký čas po válce. Vzpomínám, jak jsem začala chodit do školy, přišli Němci a zrušili českou školu a musela jsem chodit do německé. Válka byla těžká, měli jsme strach. Někteří lidé, kteří byli se smíšených rodin, se přihlásili k Němcům,“ vyprávěla Nozarová a pokračovala ve vzpomínkách: „Žilo se nám tam dobře, hned bych se vrátila, pokud by to bylo možné. My jsme byli v lokalitě nazývané Amerika, mezi Fuchsovou Hutí a Čerchovem, kde byly čtyři baráky. Tři už byly tehdy neobydlené a my jsme žili v tom posledním. Protože jsme měli maminku Češku a tátu Němce, tak nás nechali být, měli jsme jít do Německa, ale tatínek nechtěl, říkal, že když jsme se narodili v Čechách tak tady zůstaneme. Navíc na statku nebyly síly a nejstarší sestra tam krmila krávy, tak nemohla odejít. Brzy jsme tak byli v osadě jedni z mála, ti, co ještě ve vsi zbyli, tak se domluvili a utekli do Německa, šla s nimi nakonec i naše druhá sestra. Jednou už jsme ale měli nakročeno, že také utečeme, ale ve Furthu byl tábor ruských zajatců, povídalo se, že utekli, tak jsme se báli a vrátili jsme se. Já jsem byla celkem ráda.“

Tři králové v Sušici.
Na náměstí v Sušici přijeli králové na koních

Z Ameriky se přestěhovali do vsi, kde žili další tři rodiny, které ale pak také odešly přes kopeček. Když zemřeli rodiče, musela se děvčata postarat sama. „Starší sestra sloužila u zubařů. Já jsem povolání neměla, dělala jsem chvíli na statku, maminka mi zařídila, že se budu učit švadlenou, ale mezitím zemřela, tak k tomu nedošlo. Pak mi jeden pán zařídil službu v Plzni, kde jsem byla asi rok, pak jsem šla do Prahy, kde jsem se starala o dvouletou holčičku a domácnost. Tam jsem se seznámila také s manželem, měl takové hezké modré oči. Měli jsme dvě děti. Pak jsem byla v továrně a následně jsme se vrátili do Kdyně, kde muž pracoval. Jsem ráda, že jsme se vrátili sem na Domažlicko,“ uzavřela Nozarová, která je nyní v domově pro seniory v Domažlicích a jako důvod, že se dožila tak úctyhodného věku vidí to, že hodně a ráda pila kozí mléko.