„Je to 52 let, co jsme zde byli. Pořád si udržujeme partu, scházíme se a vzpomínáme. Dnes jsme měli to štěstí, že máme možnost se podívat do jedné z budov, kde jsme působili. Teď je tady domov pro seniory. Když jsme zde byli naposled, byla to ještě v úplně jiném stavu. To jsme jen smutně stáli před vchodem,“ řekl na začátek Volf.

Dle jejich vzpomínek bylo v Janovicích nad Úhlavou okolo tří tisíc vojáků různých útvarů, na jednom pokoji jich spalo až třicet. „Nebyl tady pro záklaďáky lehký život. Osmdesát procent daného útvaru muselo zůstat v kasárnách v bojové pohotovosti, jen dvacet procent mohlo mít vycházky, opušťáky, dovolenky. Vojáci se tak dostali jen jednou za rok domů. Podmínky byly všude stejné, ale v Janovicích se na dodržování více dbalo, protože byla blízko hranice. S odstupem času na to ale všichni vzpomínáme hezky,“ řekl Josef Fiala, který byl velitelem průzkumné roty.

Jan Veverka před klatovským soudem.
Ve známém klatovském baru rozdával lajny kokainu. Vězení unikl

Mezi pamětníky je i uznávaný slovenský lékař Robin Roland z Košic, který tuto profesi vykonával i na vojně. „Já jsem byl za celou vojnu doma jen dvakrát. A to povím upřímně, že my lékaři jsme se na vojně měli lepší než ostatní. Po vysoké škole jsem musel mít odsloužený jeden rok a protože jsem měl škraloup a nesouhlasil jsem se vstupem sovětských vojsk, tak říkali, že v Janovicích mi bude dobře. Mám pěkné vzpomínky, ale potřebovalo to čas. Kdybyste se mě na to zeptali, když jsem byl na vojně, tak to určitě tak nepovím,“ uvedl Roland.

Volf vzpomínal i na to, jak jednou zaspal poplach. „Řekl jsem, že na něj kašlu, ale přišli mě vzbudit a než jsem na sebe dostal trenky, tak už dole rachotily tanky,“ smál se.

S poplachem má vzpomínku spojenou i lékař. „Vyhlásili takový zkušební poplach. A protože jsme na to nebyli připravení, tak dva lékaři vydali příkaz, zavřít dveře, zhasnout světla a tvářit se, že jsme vyrazili. A dodnes se na to nepřišlo,“ vyprávěl s úsměvem Roland.

Křest nové knihy Dana Wlodarczyka Jitřní záře. Příběh byl inspirován osudy šumavské rodiny.
Drsný šumavský příběh vyšel knižně. Pokřtila ho i Veronika Žilková

Ale nebylo podle něj vždy vesele: „Běžní vojáci to neměli jednoduché. Hlavně ti na motostřeleckém útvaru, kteří byli méně vzdělaní, jednodušší chlapci. Někteří velmi zle snášeli vojnu, někteří spáchali i sebevraždu nebo se o ni pokusili. Nebyla to taková sranda.“

Fiala připojil historku, jak donutili Maďary mluvit. „Byli tady Maďaři, kteří měli v papírech, že umí slovensky, ale nechtěli mluvit ani rozumět. Tak jsem vydal rozkaz, že do tří dnů budou umět slovensky, což by reálně byla blbost, ale oni uměli a začali mluvit.“

Zavzpomínali i na to, za jaké maličkosti se mezi vojáky udávalo. Například za špendlíkem rozpíchané oči Brežněva na nástěnce, což se vyšetřovalo. „Bylo pro mě zklamání, že někdo dokáže udat kolegu vojáka a za druhý, za jakou maličkost,“ poznamenal Roland.

Vizualizace terminálu u vlakového nádraží v Klatovech.
Letos začne rekonstrukce vlakového nádraží i výstavba terminálu před ním

Někteří kvůli udání putovali i do vězení. „Byl jsem velitel jednotky. Na státní hranici byly pozorovačky, kdy se musela sledovat druhá strana. Četař, skvělý voják, sledoval a přišel tam Američan z druhé strany. On uměl anglicky, tak za ním vyrazil, pokecali a na památku mu Američan dal dolar a on mu dal deset korun. Uběhly dva dny a musel jsem k veliteli útvaru na hlášení, protože toho vojáka někdo udal, že kšeftoval na hranicích. Seděl tam i zástupce kontrarozvědky. Dostal deset ostrých, ale mohlo to skončit daleko hůř. Na konci vojny jsem mu to odpustil,“ popsal Fiala, který byl rád, že se scházejí: „Na špatné se zapomene a na to dobré vzpomene. Jsem voják z povolání a je vidět, že i záklaďáci s námi měli dobré vztahy. Chápali, že se to musí udělat a my jsme to nepřeháněli. A scházíme se dodnes. Jsem moc rád, že tady kasárna nelehla, jako je tomu na mnoha jiných místech, že tady ty budovy slouží dál a tady je to krásné. Mají tady domov senioři,“ dodal.

Po vzpomínání se prošli také po budově a zněly tak hlášky typu: „Tady jsem měl kancelář.“ „Tady bylo kino, nebo tady?“ „A tady byl bar.“ Bylo na nich vidět, jak se rozzářili, když procházeli chodbami, kde před desítkami let trávili vojenskou službu. A dokonce tamním seniorům Volf zahrál na harmoniku a zazpíval.

A nebyli tam naposledy. „Určitě se vrátíme. Nebude to za rok, ale možná za dva,“ slíbil při rozloučení Volf a vydali se na další vzpomínání ke Kulaté Bábě.