Čtvrtstoletí, jež uplynulo od dnů, kdy lidé hromadně mířili na náměstí, dnes připomínají černobílé, mnohdy už zažloutlé fotografie.

Dění v Domažlicích si tak dnes můžeme přiblížit díky snímkům 68letého Miloslava Fialy (na snímku).

Miloslav Fiala.

„V listopadu 1989 jsem dělal vůbec prvního správce Sportovní haly v Domažlicích. Předtím jsem byl zaměstnaný na PVK (Průmyslová výroba krmiv), kam jezdil dělat servis montér z Německa. Byl shodou okolností 17. listopadu na montáži za Prahou, a hned v sobotu brzy ráno (18. listopadu – pozn. red.) mi volal, jestli vím, že v Praze zastřelili nějakého studenta. Začal jsem ´honit´ rádio a televizi a tam už běžely první zprávy," vzpomíná Fiala na historické dny, které vedly ke svobodě.

Na počátky demonstrací na domažlickém náměstí vzpomíná takto.

„Potkal jsem tehdy Hynka Faschingbauera a ten mne poprosil, zda nemám dlouhou prodlužovací šňůru, že bude mít něco před radnicí a potřebují tam dostat z kostela elektrický proud. Půjčil jsem mu dlouhý kabel, aby mohli ozvučit náměstí. To už jsem věděl, že tam bude demonstrace, na kterou jsme pak vyrazili s Jirkou Stříbrným, který se mnou dělal v hale. A pak už to jelo, chodili jsme na náměstí pravidelně," říká s tím, že si s sebou bral fotoaparát aby zachytil dění.

„Demonstrace byly asi od pěti odpoledne. Chodili tam nejen dospělí, ale i studenti. Ke mně do haly přišli jednou dopoledne kluci z gymplu a sháněli se po české vlajce, tak jsem jim dvě půjčil," vypravuje.

V prvních dnech sametové revoluce nikdo prakticky nevěděl, co se bude dít. Nebál se, že jeho přítomnost na náměstí pro něj může mít nepříjemné následky od dosud vládnoucí strany? neměl obavy, že se může vše zvrtnout do starých kolejí?

„Ne, to už ne! To už bylo jasné, že je konec starých pořádků. na druhé straně je pravda, že byli tací, kteří se stále báli. Zezačátku tam moc lidí nechodilo jen samá omladina, ta se nebála. Ti takzvaní ´posránkové´ byli jako ostatně vždy ještě doma s ušima u rádia a televize," konstatuje.

Obavy bázlivců ustoupily až později.

„Potom, co se sešlo na Václaváku půl milionu lidí, teprve pak i ti váhající podpořili revoluci i v Domažlicích. Pamatuji si, že tenkrát už byla zima, jako když dře. Já tam chodil pravidelně s kamarádem Jirkou Stříbrným a synem Mildou, který v té době chodil do 9. třídy. Na náměstí nechyběla v prvních revolučních dnech banda špiclů, která si myslela, že se to ještě otočí. Shora, z přístavby radnice, se vše natáčelo. Ten soudruh od kriminálky, který se na natáčení podílel, má určitě pěkný archiv," usuzuje Fiala a dodává, že se ´špíclovalo´ první dny po 17. listopadu, pak už snahu zachytit demonstranty dotyční vzdali.

„Lidé na náměstí o nich věděli, vždy na ně hrozili a nechyběly pokřiky typu ´Zalez!´, a tak podobně," říká.

Při demonstracích zažil i snahu ovlivnit její účastníky.

„V neděli 19. listopadu odpoledne přišla drze na náměstí jedna ještě dnes ´kovaná´ soudružka M. Ta rozdávala letáky na formátu A4 s bláboly – například tam bylo, že Havlův táta kolaboroval s gestapem. Asi byla pověřená z Okresním výborem KSČ. Těsně za ní přicházela parta soudruhů ze zdejšího sekretariátu včele se soudruhem Táborským a za pochodu a svého potlesku skandovali jako za dob prvního máje ´Ať žije KSČ!´. Dav lidí na náměstí je okamžitě vypískal," líčí atmosféru Listopadu.

Vzpomíná i na generální stávku. „Té se podle mého odhadu zúčastnilo asi tak 700 lidí. Na náměstí nechyběli při listopadových revolučních dnech pozdější přednosta okresního úřadu Pavel Faschingbauer nebo profesoři z gymnázia Tobiáš, Wollerová a Slačík, či od pedagogické činnosti odstavený Vladimír Kortus. A byla i celá řada dalších," popisuje.

V době, kdy bylo nadevše jasné, že revoluce přepíše dějiny, začali docházet na demonstrace i lidé, kteří – aspoň podle jejich předchozích skutků – lze zařadit mezi převlékače kabátů.

„Někdy se z nich člověku chtělo až zvracet, když o nich dobře věděl, jak se chovali před 17. listopadem. Myslím, že to dobře vystihl na jednom mítinku v MKS v Domažlicích pan Vladimír Škutina, který uvedl: ´Napřed měl přijít Pinochet a potom pan Havel !´

Sametová revoluce v Domažlicích.

Dívá se na listopadové události a dění v republice, které následovalo po nich, stejně jako před čtvrtstoletím? Představoval si porevoluční dění jinak?

„Po pravdě jsem si tehdy myslel, že bude všechno jinak. Řada věcí se mohla udělat lépe, ale rozhodně bych dnes nechtěl žít v takové zemi, jako jsem žil před pětadvaceti lety. Mrzí mne ale, že se řada věcí otočila, a to včetně některých lidí, kteří i dnes mají vliv," konstatuje.

Mrzí ho i to, že si výročí sametové revoluce nemůže připomenut se synem, který pracoval na katastrálním úřadu a externě vyučoval hudbu. Po těžké nemoci zemřel ve věku 38 let loni koncem července.

„S odstupem času jsem na něj hrdý, protože i on ve svých 14 letech přispěl svojí každodenní účastí na domažlickém náměstí k pádu komunistického režimu. Komunisty k smrti nenáviděl a nikdy se za to nestyděl. Bohužel už nemůže využívat některých výdobytků demokracie, na které se svojí účastí na demonstracích také podílel. Výhody svobody a demokracie využívají dnes lidé, kteří si je nezaslouží," myslí si Fiala.

Přiblížil nám také zajímavý okamžik, který se mu v souvislosti s děním před pětadvaceti lety zapsal do paměti.

„Přišel jsem do práce, pustil rádio a Matuška zpíval. To bylo tak krásné! Poté, co emigroval do Ameriky, nesměli jeho písničky pouštět do rádia ani dávat v televizi. Matuška měl krásné písničky, a jak to ´prasklo´, začali je opět pouštět. Na to nezapomenu," uvedl Fiala na závěr vzpomínání pro Domažlický deník.