Před cestou do Křenov se ohlašuji na telefonickém čísle uvedeném na webových stránkách muzea a jsem velmi zvědavá na to, co uvidím. Chvíli poté, co dorazím a zvědavě si prohlížím celou obec, přichází od jedné chalupy usmívající se pán. Nechce se mi vysloveně napsat senior, protože pan Václav Marian se má k světu a jeho věk, který mi při společném povídání prozradil, bych mu skutečně nehádala.

„Já vám nejdřív něco povím celkově o vesničce, které jsem také dvě volební období starostoval a pak vám ukážu muzeum,“ rozpovídá se a slova se z něj jen sypou. Zjišťuji, že přestože má vesnička jen 150 obyvatel, mají zde krásnou klubovnu, kde se hraje například pingpong, šachy, ale dá se tam také posedět u pivka. Zdejší dobrovolní hasiči jsou velmi aktivní a díky nim zde místní žijí bohatým kulturním a sportovním životem.

Historii vzniku muzea má v malíčku a tak se během chvíle dozvídám, že v době, kdy se opravoval obecní úřad, byla budova dnešního muzea ve velmi špatném stavu. V 50. letech sloužila jako zemědělská váha, poté už jen chátrala. Což místním začalo s příchodem nového tisíciletí poměrně vadit. A tak rokovali, zda-li budovu zbořit či zachovat. A jak s ní naložit v případě, že bude zachována. S nápadem, který zaujal a proto byl schválen, přišel tehdy zdejší chalupář doktor Houdek. „Když to byla váha, uděláme z toho muzeum vah,“ řekl tehdy. „V tu dobu zde žil německý občan Stefan Zmarsly a ten, ač nebyl rodák, si naši obec velice oblíbil a patřil k organizátorům mnoha zdejších akcí, které z velké části sám financoval. Právě díky jeho finanční injekci se podařilo muzeum zprovoznit. Začali jsme v březnu v roce 2006 a v červnu už se za velké slávy, kterou žila celá obec, otvíralo,“ usmívá se při vzpomínce pan Václav. Náklady na opravu budovy a zprovoznění muzea v té době vyšly na 45 tisíc, kdy obec uhradila 20 tisíc, zbytek financoval sám Zmarsly. „Stefan už zde bohužel nežije, jeho srdce ho odvedlo odsud podstatně dál, ale často na něj vzpomínáme. Třeba se někdy přijede podívat,“ doufá průvodce.

Ve výstavním prostoru 4,23 metrů čtverečních na muzejních exponátech navážíte dva gramy, kilo, ale i pět tun. Prvních jednadvacet vah darovaly do expozice především místní ženy, v současné době je jich v muzeu vystaveno 60 a k tomu je možno vidět i závaží a další příslušenství. Každý vystavený exponát má svoji popisku včetně jména dárce a to hned ve dvou jazycích, českém a německém. „Turisté, co dorazí, nám nabízejí, že nám dovezou nebo pošlou svoje váhy, co mají doma, ale už prostě není více místa, takže je musíme odmítat,“ krčí rameny Václav Marian. Poté mi ukazuje na osobní váhu, kterou muzeum získalo z klatovského nádraží. „Původně jsme měli vyhlédnutou krásnou barokní váhu na nádraží ve Staňkově, ale tu se nám získat nepodařilo. Tak jsme pak sehnali tuhle. Byla zdevastovaná, nevážila, ale my si s ní pohráli a známý opravář vah nám ji seřídil na současnou korunu, takže je možno se na ní zvážit,“ pobídl mne. S několika kily navíc po zimě nabídku odmítám, panu Marianovi prostě věřím. Najdou se prý ale mezi návštěvnicemi dámy, které na váhu skutečně stoupnou. Stejně tak na starou zemědělskou váhu, jejíž nájezdová část je samozřejmě před muzeem, prý čas od času dorazí nějaký nevěřící Tomáš, který chce převážit fůru uhlí. „Mezi exponáty nechybí ani váha od meteorologického ústavu z Plzně, kterou se měří a váží sníh,“ ukazuje další zajímavost pan Marian. Mě zaujala váha na opium, kde lze navážit právě pouhé dva gramy a navíc je uložena v krásně propracované dřevěné krabičce.

Zajímám se, jak je to s návštěvností v tomhle nevšedním místečku. V dobách největší slávy po otevření muzea sem prý proudily celé školní výpravy, autobusem dorazila také celá výprava čínských žen. Postupně však zájem o minimuzeum upadal a návštěvnost se zlepšila překvapivě až zase v době koronovirové pandemie, kdy lidé vyráželi do přírody a využívali příležitosti vidět dosažitelné zajímavosti, se kterými by se jinak nejspíš nesetkali. V současné době zde zastavují především cyklisté.

Čas mé návštěvy se blíží se konci a tak se ptám už jen na jedinou věc: „Pane Mariane, máte nějakého nástupce ve svém průvodcování?“ „Z mladých bohužel momentálně ne, ale je tu jedna dáma, co by měla zájem, takže předpokládám, že by pokračovala v mých průvodcovských šlépějích,“ dostávám odpověď. Odjíždím s myšlenkou, že tato rarita by si pokračování zasloužila a tak držím palce, aby se zmíněná paní jednou průvodcovské role skutečně ujala.