„Mnozí z nás už si sáhli na dno. Situace trvá dlouho a je opravdu těžká. Nejhorší jsou chvíle, kdy pacient odejde. Jeden den se jeho zdravotní stav zlepší, povídáte si s ním. Pak přijdete na další směnu a zjistíte, že bohužel zemřel. I to se občas stává,“ zalitovala.

Ačkoli při první vlně epidemie patřilo Domažlicko k nejpostiženějším okresům v republice, podle Štroblové je daleko větší nápor teprve čekal. „Na jaře jsme sice neměli moc informací a všechno se učili za pochodu, ale krize nastala až na podzim, především na přelomu října a listopadu,“ uvedla.

Na oddělení byla potřeba každá pomocná ruka, ovšem část personálu onemocněla koronavirem také. Nastupovaly sice nové posily, ale čerství absolventi středních a vysokých škol se museli nebývale rychle v praxi zorientovat. „Například praktické sestřičky byly hozené do divoké řeky. Velmi rychle se ale naučily plavat,“ pochválila je vrchní sestra.

Od října se dosud na covidovém oddělení Domažlické nemocnice už léčilo přibližně 400 pacientů. Pro srovnání během dvou jarních měsíců šlo zhruba o stovku nemocných. „Dlouhodobá psychická zátěž je u zaměstnanců znát. Pozoruji u nich únavu, sklíčenost, někdy i beznaděj, že se v určitých případech už nedá nic nedělat,“ popsala. Své kolegy však obdivuje a váží si, s jakým nasazením se profesi stále věnují.

Tým hlavního covidového oddělení čítá šestnáct lidí, dalších šest vypomáhá z jiných pracovišť, stále zde funguje také armáda a docházejí sem dobrovolníci. Kapacita činí 20 lůžek, včetně dvou lůžek intenzivní péče. Aktuálně zbývá volných pouze několik míst. „Velmi rychle se to mění. Máme u nás pacienty s lehkým, středním i těžkým průběhem. Jsou napojeni na přístroje, které sledují jejich základní životní funkce, někteří dostávají i kyslík. Pokud se jejich stav zhorší, vyžadují ventilaci a intenzivní péči, jsou přeloženi na covidové ARO,“ nastínila Štroblová.

Náladu jí nejvíce zvedají pozitivní ohlasy od lidí, kteří se šťastně z nemocnice vrátili domů. „Posílají nám děkovné dopisy. Máme je všechny nalepené na skle v sesterně a díváme se na ně. Děláme poloválečnou medicínu. Ne vždy bohužel příběhy končí dobře, ale právě povzbudivé reakce nám dávají sílu pokračovat,“ uzavřela.