Je jím středověká věžová tvrz ve Lštění, ležícím asi 10 km od Domažlic. Nehýčká si ji jen pro sebe a své blízké, ale pořádá tam i různé akce a lidé si mohou objekt, o němž je první zmínka z roku 1362, i prohlédnout. Na návštěvu zavítal i Deník.

Zdeněk Procházka
Je mu 69 let, je ženatý, má dvě děti a tři vnoučata. Žije v Domažlicích. V roce 1991 založil Nakladatelství Českého lesa. Jde o rodinnou firmu, kde působí i jeho manželka a dcera. Vydal desítky knih s regionální tematikou, podílel se na průzkumu historických objektů.

„Tvrz pochází z doby Karla IV. Tehdy ves Lštění držel rod rytířů z Mělnice, což je obec asi 20 km odsud, u Hostouně. Rytíři z Mělnice byli v družině Karla IV., vyšvihli se na čas mezi elitu, a měli tak v té době prostředky na to, aby si postavili kamennou tvrz,“ říká mi na úvod Procházka, když otevírá dveře a zve mě do pěkně vybaveného přízemí kamenné věže. Dodává, že tvrz ale po pár desítkách let změnila majitele. „V 15. století ji získali Bohuchvalové z Hrádku, což byl rod, který pocházel z hradu Lacemboku položeného nedaleko odsud u Staňkova. Byl to katolický rod, tak měl neustálé spory s husity. Ti zde táhli dvakrát na Horšovský Týn. Jednou to bylo nejspíš roku 1421, kdy tvrz dle všeho vypálili. To nevíme z historických pramenů, ale ze stavebněhistorického výzkumu tvrze. Bohuchvalové na konci 15. století tvrz obnovili a zvýšili o patro. I to se ví z průzkumu tvrze. Odebrala se tzv. dendrodata, což znamená, že se odvrtaly takové dřevěné špony z trámů. Na základě toho přesně víme, že stromy použité na přístavbu byly skácené v roce 1481,“ popisuje Procházka s tím, že tímto obdobím končí nejzajímavější část historie tvrze. Ta pak už vždy patřila k nějakému z okolních panství, nebyla samostatná.

Cykloputování Českým lesem se koná i v roce 2023 (archivní snímek je z Poběžovic).
Cykloputování Českým lesem umožní poznat zajímavá místa, získat razítka i odměnu

„Po Bohuchvalech přicházejí v první polovině 16. století Černínové z Chudenic, neboť poslední z rodu Bohuchvalů, Eliška, si vzala Diviše Černína. V kostele na ně ještě upomíná zvon, kde jsou erby obou rodů. Právě v 16. století byl vedle na louce postaven zámeček, po němž dnes už není ani stopy,“ líčí historik. Ač tomu dnes možná leckdo nevěří, původně byla tvrz obehnána vodním příkopem, který byl později rozšířen, takže stála uprostřed ostrova, jenž měl průměr cca sto metrů. „Ještě tam byly kromě věže další objekty. Třeba kuchyně byla samozřejmě zbudována na volném prostranství, aby v případě požáru nebyla tvrz zasažena a zůstala zachována,“ vysvětluje.

Od konce 16. století vlastnily tvrz ve Lštění různé šlechtické rody a v 18. století se jejími majiteli stávají Dohalští z Dohalic. Právě za nich tvrz místo k bydlení začala sloužit k jiným účelům, byla předělána na sýpku. „Na konci 19. století Lštění koupil od hraběte Dohalského Josef Starck, což nebyl šlechtic, ale právník, který pocházel z rodu Starcků. Šlo o rod průmyslníků, a to velice podnikavý. Tvrz využíval také jako sýpku, ale nahoře si postavil ještě vodárenskou nádrž. Vykopal tu studnu, měl tu čerpadlo, které vodu z ní vedlo právě do nádrže v nejvyšším patře věže. Odtud ji majitelé rozváděli do objektů v okolí. Včetně zámečku, který si vedle postavili a kde je dnes škola, či vedle do domku, kde bydlel zahradník a myslivec,“ říká Procházka.

Zdroj: Deník/Milan Kilián

Po roce 1945 byl majetek Starckům zkonfiskován, majiteli domku a tvrze se pak stali manželé Kabourkovi. Ti bydleli v Domažlicích a jezdili tam na letní byt.

Místní měli obavy

Zdeněk Procházka tvrz poprvé spatřil ještě za minulého režimu, někdy v 80. letech. Zavítal tam jako historik, psal o ní články. Tehdy ho ale ještě nenapadlo, že se stane jejím majitelem. „Já měl původně zájem o něco většího. Chtěl jsem hrad v Prostiboři, ale tam to nevyšlo, což je asi dobře, bylo by to velké sousto,“ směje se. Když přišla jeho dcera v roce 2000 s tím, že je tvrz ve Lštění na prodej, nezaváhal. Koupil ji a vrhl se do oprav. Přiznává, že zpočátku se setkával i s nedůvěrou místních. Ti se báli, že z krásné středověké věže chce udělat erotický klub nebo ji dál přeprodat. „Je pravda, že plno těch, kteří koupili v letech 1990 až 2000 historické objekty, byli hochštapleři, kteří je zase chtěli dál prodat za vyšší cenu. Ale většinou po roce 2000 už kupovali tyto objekty, i třeba za větší peníze, lidé, kteří je opravdu chtěli, pro které to byla srdcovka, jako v mém případě. A těch lidí bylo a je naštěstí dost,“ říká smířlivě. Když se stal majitelem tvrze, trávil tam kvůli opravám hodně času. „Bavilo mě to, stejně jako když jsme tu dělali s památkáři archeologický výzkum, uskutečnila se tu již zmíněná dendroanalýza a podobně. Mám štěstí, že jsem ze stavařské rodiny, táta i děda měli stavební firmy, když to šlo. V Domažlicích jsme opravili dva historické baráky, toto jsme opravili jako třetí,“ vzpomíná. Trvalo podle něj deset let, než se podařilo dát tvrz do přijatelného stavu. „Hrubé věci pět let a takové ty jemnější, které vždy dají víc práce, také pět let. Dole to bylo celé zasypané nepořádkem, měli tu uskladněné uhlí, nebyla tu podlaha. Schodiště bylo jinde, to jsme přendávali. Ve vyšších patrech, prvním a druhém, se toho předělávalo minimum, jen se to očistilo a natřelo. Nejvyšší patro bylo nejhorší. Tam byla již zmíněná nádrž. Museli jsme sundat celý krov, který, ač barokní, nikoli středověký, byl shnilý, některé uhnilé trámy sjely a opřely se o nádrž. Ta měla rozměry zhruba 5 x 5 metrů, metr na výšku, musel ji sundávat velký jeřáb. Nechat jsme ji tam pochopitelně nemohli. Právě v nejvyšším patře měl poslední majitel holuby, takže tam byla třiceticentimetrová vrstva výkalů, ležely tam chcíplé kočky a další mrtvá zvířata. Tam bylo práce opravdu hodně,“ vzpomíná s tím, že se vždy snažil, aby zásahy do stavby při opravách byly co nejmenší. Vše samozřejmě řešil s památkáři.

Trámy staré skoro 600 let

Dnes ve tvrzi najdete stoly, lavice a další vybavení. Nic není původní, vše majitelé vyráběli. Včetně repliky postele, kterou mají v muzeu v Norimberku a která je z roku 1480, či středověkých kamen. I kachle dělali osobně. Např. pro kachel s Meluzínou jim byl ale vzorem originál, který byl ve Lštění nalezen. „Tvrz je zajímavá v tom, že jsou tu v původní poloze zachované staré dřevěné prvky - trámy. Trámy, které jsou zde v přízemí, jsou ještě starší než ty ostatní z roku 1481. Jsou někdy z let 1450, 1460 a pocházejí pravděpodobně z jiné stavby v okolí, která byla rozebrána. Tehdy se šetřilo, nic se nevyhazovalo. A ještě jsou tu trámy z doby baroka,“ popisuje Zdeněk Procházka cestou vzhůru do nejvyššího patra.

Zmrzlina U Mildy v Křenovech.
Vyhrála zmrzlina v Křenovech, lidé tam ochutnají i okurkovou

Většinu oprav si financoval sám. „Na střechu byla dotace z Ministerstva kultury, protože jde o památku a střecha byla v havarijním stavu a teklo sem, takže přispěli na záchranu krovu. Z okresních peněz nám přispěli na fasádu domku při tvrzi. Víceméně vše si ale člověk udělal sám. Byla to zábava. Když jsem to dělal, byl jsem tu pořád. Teď už je to v podstatě vše hotové,“ pochvaluje si.

Prohlídky jsou možné

To už se ale vracíme z nejvyššího patra zase dolů a majitel představuje okolí tvrze. „Na prostranství před vchodem stával zámek. Sám vchod je ale novodobý, původně byl samozřejmě přístup z prvního patra po padacím mostě. Víme, kde zámek stál, ukázal to průzkum. Teď tu máme špejchar, který jsme přivezli zhruba před sedmi lety ze Kbelnice. Tam jsme ho rozebrali, popsali a zde znovu postavili. Je tak z poloviny 18. století. Zajímavé je, že každá jeho část je jinak stará. V té větší jsou dnes ovce,“ líčí a dodává: „Udělali jsme tu rybník, ale voda není, ubývá, tak jestli budu mít trochu chuti a síly, tak bych chtěl vodu do rybníka přivést z potoka. A pak už to tu jen udržovat.“

Tvrz a její okolí zpřístupnil i veřejnosti. „Já tu nežiji, bydlím v Domažlicích, ale občas tu děláme nějaké kulturní akce, třeba divadlo. Když tu jsem osobně a někdo přijde, tak jej osobně provedu. Když tu nejsem a má někdo touhu se podívat, je možné mi zavolat a domluvíme se na nějakém čase. Musí jít ale o větší skupinu, kvůli jednomu člověku sem jezdit nemohu, mám i jiné povinnosti,“ vysvětluje.

Artefakty nalezené v radniční věži ve Kdyni.
Radniční věž ve Kdyni ukrývala historické materiály z roku 1871, kdy se stavěla

Přiznává, že zvažoval i možnost využít tvrz komerčně. Nikoli samozřejmě jako historický nevěstinec, ale mohlo by zde být např. ubytování, které by lákalo milovníky dobrodružství. Ale ani k tomu zřejmě nedojde. „Měli jsme v Domažlicích historickou krčmu, ale za covidu odešel nájemce, nového neseženu, tak se do podobného podnikání už nebudu pouštět. Musím ještě dopsat haldu knížek,“ říká s úsměvem. Je opravdu plodný autor. Jeho nakladatelství vydalo už téměř 250 titulů, některé opakovaně. A on coby autor či spoluautor stál za nemalou částí z nich. „Věnoval jsem se sklárnám, vyšly zaniklé německé vesnice, které se nacházely v hraničním pásmu Českého lesa, jichž tu je skoro stovka, vydal jsem průvodce po Českém lese… Dá se říci, že z knih, které jsme vydali, jsem každou pátou napsal nebo se na ní podílel. Kromě toho jsem psal i různé odborné články, takže je toho docela dost,“ vypočítává.

Tipy na výlety v okolí

Deník ho proto požádal i o tipy na další zajímavé památky v okolí, jejichž návštěvu lze spojit s prohlídkou tvrze ve Lštění. „Záleží na tom, jaký zájem dotyční mají, zda je povrchní, či hlubší. Určitě mohu doporučit zámek Horšovský Týn, s řadou prohlídkových okruhů, ale je tu toho mnohem více. Nedaleko odsud je hrad Netřeb, kde je známá přírodní rezervace, jsou v ní několikasetleté tisy. Z hradu zbyla jen část věže a zdi, není to velká zřícenina, ale za zhlédnutí stojí a je dobře dostupná, dá se dojet až na kraj lesa a pak tam pohodlně dojít. Dále bych určitě zmínil Rýzmberk, tam si člověk může dát i pivo, vylézt na rozhlednu. Přes Příkopy, což je hodně starý hrad ze začátku 13. století, se dojde na Nový Herštejn, jednu z nejzachovalejších zřícenin. Velmi pěkná, zachovalá, doporučuji. Je tam také přírodní rezervace, takže i zajímavá květena,“ říká Procházka a v tipech pokračuje: „Dolů ke Staňkovu je hrad Lacembok, kde je studna vytesaná do skály, jsou tam příkopy, ale zdivo tam nenajdete. Kousek odsud je málo známá ves Puclice. Leží při silnici z Plzně do Horšovského Týna. Je tam tvrz, kterou obecní úřad po domluvě zpřístupňuje i veřejnosti. Velmi pěkný objekt, neprávem opomíjený. Hodně je toho i směrem na Domažlice, ale asi bych zmínil ještě něco ve větší dálce, směrem ke hranici. Konkrétně zaniklou obec Grafenried neboli Lučina. Je to za Nemanicemi. Z české strany je špatný příjezd, ale dá se tam zajet i z německé strany, udělali tam parkoviště. Mezi roky 2011–2021 tu byly vykopány pozůstatky kostela, fary, pivovaru, zbytky původních domů, sklepy, opravený hřbitov s kaplí. Hodně zajímavých míst najdete v Českém lese. Mohl bych jmenovat další a další, je tu toho dost.“