Tyto dvě dámy jsou dvě ze 669 zachráněných židovských dětí, které odjely vlaky z Prahy do Anglie. Včera ale zavítaly do Domažlic, konkrétně do Základní školy Msgre. B. Staška, kde se setkaly se žáky 6.B.

Třída šesťáků se totiž loni v listopadu zapojila do projektu Nickyho rodina díky jejich učitelce výtvarné výchovy Janě Svobodové Divišové. Společně vytvořily výtvarné a slohové práce obsahující dobré skutky ze stran šesťáků, které právě díky zmíněnému projektu doputovaly až k rukám Mileny Grenfell-Baines.

„Udělaly mi radost,“ řekla hned na úvod. „Tehdy mi bylo devět let, mojí sestře tři a půl. Na nádraží v Praze jsem 31. července roku 1939 dostala do rukou památník. Byly v něm vzkazy od příbuzných. Mám jej dosud, stal se z něj památník autogramů,“ pokračovala Milena a přečetla úvodní slova z památníku. Dnes je starý sešit se zažloutlými listy plný vzpomínek, básniček od lidí, kteří dnes již nežijí, vzpomínky na profesory, příbuzné, přátele a spolužáky. Ovšem památník obsahuje i řadu zajímavých autogramů, kde vedle podpisu Nickyho Wintona nechybí podpis prezidenta T. G. Masaryka.

Mimo památník přinesla i časopis z roku 1939. Zde byly otištěny dopisy rodin, které si chtěli k sobě vzít nějaké dítě. Ovšem našel se i dopis od tehdejšího čtenáře, který volal po zastavení těchto nesmyslů. "Máme dostatek vlastních dětí, ještě nám sem vozíte Židy, kteří nám berou práci. Kdy s tímto nesmyslem přestanete?" Součástí tohoto anglického časopisu byla i perlička v podobě fotoreportáže z chodské svatby. V tehdejším dobovém tisku vynikaly fotografie chodské nevěsty s více než bohatým čepením a čepečky, které se dnes vidí málokdy.

Žáci zapojení do projektu společně s deváťáky strávili s Milenou a Evou zhruba hodinu. Poslechli si její příběh, jak se dostali do Anglie i to, jak se Milena s Nickym osobně setkala v britském televizním pořadu. Tento moment obsahuje i jeden z filmů o Nicholasi Wintonovi – Síla lidskosti. Prostor ale byl i pro vlastní dotazy. Nejčastěji žáky zajímalo, jak se dorozumívala s novou anglickou rodinou, jaká nová rodina byla či jak se cítili při odjezdu v roce 1939.

„Nepamatuji si, jak jsem se cítila. Když jsme ale odjížděli z Prahy, drželi jsme se za ruce a slíbili si, že nebudeme brečet,“ zavzpomínala. Ve vzpomínkách ale uvízl i moment, kdy děti mávaly rodičům z pomalu rozjíždějícího se vlaku. Díky tomuto okamžiku vznikla podoba památníku na pražském hlavním nádraží. Památník totiž obsahuje motiv mávajících rukou umístěných na dveří vlaku.

„Ty malé ručky jsou ruce pravnuček Zuzany Marešové a mých pravnuček. Ty velké ruce jsou naše,“ dodala na závěr.

Milena i Eva se mezi dětmi staly doslova celebritami. Téměř každý šesťák se s dámami po skončení besedy fotil. Výhodou pro děti byla i skutečnost, že obě uměly česky. „Já se česky musela znovu naučit,“ přiznala Eva, která v minulých letech byla ředitelkou základní školy v Chicagu. „Nemluvím tak často a už tak dobře,“ doplnila s úsměvem. Přesto nic nebránilo čilé komunikaci jak s dětmi, tak i s pedagožkami Janou Svobodovou Divišovou či Zdeňkou Štichovou. Na závěr obě dámy připojily své podpisy k portrétu Nicholase Wintona.