Uhlídat a zabavit osmnáctku předškoláků ve věku od necelých tří do téměř sedmi let je pro laika doslova nadlidský úkol. O tom jsem se mohla přesvědčit, když jsem si chtěla vyzkoušet post pomocné učitelky v Mateřské škole v Luženicích.

„Něco pro vás s kolegyní připravíme,“ předeslala ředitelka Marie Veselá, když jsem si domlouvala přesný termín.

A skutečně připravily. Chtěly mne hodit s učitelkou Hanou Hruškovou do vody a koukat, jestli budu plavat, nebo se mezi houfem předškoláků utopím. Něco jsem tušila, takže jsem přítomnost paní ředitelky, která měla mít ten den odpolední, s díky odmítla.

„Počkáme, až tu budou všichni a pak vám to předám,“ vítala mne druhý den ráno učitelka Hrušková.

Vysvětlila mi vzápětí náležitosti denního programu.

„Školku otevíráme v půl sedmé, chvilku před sedmou chodí první dítě, jehož rodiče pracují. Do půl deváté se dostaví všichni, takže do té doby máme volné hry,“ informovala mne učitelka Hrušková.

V ten okamžik byla ve školce necelá desítka dětí, další postupně přicházely. A zatímco si dvě tři děvčata listovala v knížkách, ostatní děti si hrály v kuchyňce, se stavebnicí, s kočárkem a autíčky.

S každým novým pozdravením provázejícím příchod dalšího předškoláka úměrně klesalo moje sebevědomí, jak vše hravě zvládnu.

Nakonec se dostavilo 18 dětí a byl čas uklízet hračky, neboť před svačinou měla následovat půlhodinka cvičení.

S úklidem hraček jsem dětem pomáhala a z mého pohledu jsem ho docela zvládla – tedy až na jediný přehmat. Šikovného blonďatého předškoláka s krásně dlouhými a vlnitými vlasy jsem považovala za děvče… Samozřejmě jsem se mu za to omluvila.

„Tak, teď vám to předám, bude se cvičit,“ prohlásila rezolutně učitelka, ale když viděla můj tak trochu vyděšený výraz, vzala v potaz mé přání být jen jako „pomocná“ učitelka. „Tak dobře, ukážeme vám, jak cvičíme, ale zapojíte se s námi,“ doplnila.

A tak jsem cvičila. Po chvilce jsem byla pěkně opocená, takže jsem se uchýlila raději do role pozorovatele. Sledovala jsem, jak jsou děti v této vesnické mateřince šikovné. Obdivovala jsem hlavně ty nejmenší – nejmladší, Mařence, budou v prosinci tři roky, přesto je obdivuhodně bystrá a zručná. Nejstarší mezi osmi předškoláky je Ondra, jemuž táhne na sedmý rok.

Děti mi převyprávěly pohádku o bramboru, kterou společně skládaly den předtím. Zde zafungovala dětská fantazie. Namísto aby se brambor ztracený až v Americe dočkal pomoci od kamaráda, z pohádky byl rázem horor. „Druhý brambor uválel lidi,“ prohlásil jeden z kluků. Vše bylo nakonec paní učitelkou uvedeno na pravou míru.

Pak už byl čas jít svačit. Paní učitelka dopravila z kuchyně mléko a čokoládové křupinky. „Já chci jen křupinky! Já chci s mlékem,“ hlásily jednotlivé děti. K svačince ještě každé dostalo hrušku podle chuti.

Já se mezitím snažila vstřebat křestní jména všech osmnácti človíčků. Přiznávám, šlo to těžce, nakonec jsem si stejně všechna pořádně nezapamatovala.

Po svačině byla vybrána dvoučlenná služba, která pěkně otřela stolečky a mohlo se začít s výchovnou prací.

„Je to individuální práce, je třeba při ní zabavit menší i větší děti,“ vysvětlila mi učitelka. Kluci a holčičky byli rozděleni do tří skupin po šesti, každá měla chvilku na jednu ze tří činností, u kterých se posléze vystřídaly. V té chvíli jsem byla ráda, že je ve školce přítomno „pouhých“ osmnáct z 26 přihláše­ných dětí.

Zatímco jedna skupina malovala temperami ovoce, další třídila modely ovoce a zeleniny a třetí měla za úkol vytvořit něco pěkného na magnetické tabulce.

Obdivovala jsem v tu chvíli učitelku, jak dokáže najednou věnovat pozornost všem skupinkám. Tu byla u malování, tu u dalších stolečků.

„Tak tohle dělat a vymýšlet něco na každý den, to bych asi jen tak nezvládla,“ blesklo mi hlavou, zatímco na papíře vznikaly pod roztančenými štětci hrušky a jablka.

V té chvíli jsem si pomyslela, zda rodiče, kteří dávají děti do předškolního zařízení, si dokáží uvědomit, jak náročná je profese učitelek. Vůbec to není o tom, že si v mateřince s dětmi „jen hrají“. A to ještě jsou za děti odpovědné…

Abych pravdu řekla, ty tři hodiny, co jsem v mateřince byla, mi stačily. Oddechla jsem si, když došlo na oblékání před pobytem venku. Malým dětem s ním pomáhala učitelka i kuchařka, došlo i na hlasování, zda se půjde na hřiště nebo na zahradu.

Zvítězila zahrada. Děti se po ní rozptýlily a já se po chvíli rozloučila s nimi i paní učitelkou a kuchařkou. Byla to velká úleva, přestože jsem si původně myslela, jak to bude v mateřince snadné…

Přesvědčila jsem se o opaku a získala spoustu zajímavých vědomostí z dětského světa. Za všechny alespoň tuto úsměvnou: „Víš, teto, tenhle pejsek je plyšový a nemá vemínko jako ten živý.“