To, zda dnes, 11. listopadu, skutečně přijede svatý Martin na bílém koni, není vůbec jisté. Co je však stoprocentní, v místech na Chodsku, kde jsou kostely a kaple zasvěceny právě jemu, se následující neděli slaví pouť.

A při správné Svatomartinské pouti nesmí chybět husa ani koláče. Vůbec největší pouť slaví na Domažlicku v Klenčí.

„Zrovna mažu papíry na koláče. Péct ještě nebudu, to jen abych měla vše dopředu připravené. Na naši pouť se může všechno připravit, napéct a navařit, je už chladno a nic se nezkazí," ozvala se v telefonu Deníkem oslovená klenečská seniorka Helena Kohoutová.

A třebaže jí běží 84. rok života, bez koláčů a husy si Svatomartinskou pouť nedokáže představit.

„Napřed jsem koláčů dělala na pouť víc, teď už zadělám jen ze dvou a půl kila mouky, to je tak na 25 koláčů," ohromila nás jejich počtem a dodala: „Už jsme velká rodina a koláče má každý rád!"

Jak prožívala a jak nyní prožívá pouť? Chodí například do kostela?

„O pouti bývá velká mše, ale jako hospodyně jsem u plotny a nemám čas, ale manžel, dokud žil, na ni pravidelně chodíval," říká s tím, že o pouti se tradičně sejde celá rozvětvená rodina.

„Letos dokonce přijede neteř, ta je až v Anglii. Chtěla přijet na Dušičky, ale nakonec přijede na pouť, tak se těším. A naši přijdou všichni, co mám, dva synové s rodinami," prozrazuje čilá seniorka.

Bývaly v Klenčí dříve jiné svatomartinské poutě? Jak vypadaly?

„Za první republiky tu bylo hodně krámků. Potom za války nebylo nic, ale ty koláče se vždycky upekly. Máma říkala: Už je čas, Pánbůh ti dá zas. Tak se pokaždé něco nashromáždilo. Pouť se dělala vždycky, i za války! I když byla bída, stejně se to nějak udělalo. Ne takové, jaké třeba potom později, když už bylo po válce, ale každý měl doma nějakou tu husičku," vzpomíná.

A přestože husy dnes na vesnicích není moc vidět, a ani paní Kohoutová je nechová, martinská pečínka u ní letos na stole chybět nebude. „Snacha ji někde objednala, budu to mít bez práce," směje se.

Pamatuje doby, kdy husy běhaly po dvoře a před sv. Martinem se jim dostávalo nevšední péče.

„Husy jsme šlejškovali. Nadělali jsme šlejšky, napekli, nasušili vždycky ´do foroty´.

Teď už husy má málokdo a pomalu děti ani nebudu vědět, jak husa vypadá, dříve běhaly všude po vsi," konstatuje.

Husa se před Martinem šlejškovala řadu dní.

„Záleželo na tom, jak chtěl kdo husu tlustou. Někdo ji šlejškoval 14 dní, někdo tři neděle. Když už byla kukuřice, někdo ji dával husám místo šlejšek. Ale stejně bylo nejlepší, když se mohla šlejškovat párkrát za den, tak třikrát čtyřikrát," popisuje.

A jak se vlastně šlejšky dělaly? „Spařil se šrot, přidalo se drobet tmavší mouky a nadělaly se šlejšky. Husa se vzala a šlejšky se jí pěkně jedna za druhou dávaly rovnou do krku," vzpomíná paní Kohoutová zvyk, který by se dnes asi nelíbil ochráncům zvířat.

Zajímalo nás, jaké čeká počasí. V Klenčí se totiž traduje, že kolikrát museli o pouti ´odsekávat´ děti z kolotočů a houpaček, jaká byla zima.

„Někdy je to ze dne na den. Je hezky a najednou se to rychle změní. Letos to vypadá, že snad bude pěkně," zakončila seniorka Kohoutová.