Poprvé po téměř čtyřiceti letech byla v Klenčí pod Čerchovem otevřena hrobka nechvalně proslulého Lomikara.

Zatímco místo posledního odpočinku vůdce chodského povstání Jana Sladkého Koziny není možné nalézt, jeho kat Lomikar (vlastním jménem Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu) je pohřben v kryptě pod kněžištěm kostela sv. Martina.

Právě do ní se s kolegy a pomocníky rozhodl vydat regionální historik Zdeněk Procházka, který na jaře podnikl podobný průzkum v hrobce v domažlickém arciděkanském kostele.

„Hned po vstupu na mě hrobka zapůsobila překvapivě čistým a mnohem příjemnějším dojmem než ta pod domažlickým kostelem. Bylo v ní poměrně sucho, rakve i interiér jsou mnohem zachovalejší," popsal svůj první dojem Procházka. „V omítce jsme nalezli vyrytý letopočet 1696. V tom roce Lomikar zemřel, takže hrobka byla očividně skutečně postavena pro něj," dodal.

Hrobka poté sloužila i rodu Stadionů, takže v ní kromě Lamingena leží i jedenáct Stadionů včetně dětí. U všech rakví byly nalezeny tabulky se jmény. Zatímco dřevěné rakve se neúprosným působením času rozpadly, tři kovové rakve vydržely do dnešních dnů.

Z Lomikarovy tmavomodré rakve zbyla jen hromada dřeva. U rozpadlých zbytků jeho ostatků byl nalezen také zlomek vyřezávaného Lamingenského znaku a dvě nádoby.

„V menší nádobě bude zřejmě srdce a ve větší pak další vnitřnosti. Lomikar byl patrně jako jediný balzamován. Jeho kosti byly pokryty jakoby solnou krustou. Lebku jsme bohužel nenalezli," řekl Procházka. „Pozůstatky těl jsou bohužel už velmi rozpadlé. U jednoho ze Stadionů šlo rozpoznat, že měl hnědé punčochy a typické kalhoty nad kolena. Vše jsme podrobně nafotografovali a zdokumentovali, ale s těly jsme nijak nemanipulovali a trojici zmíněných cínem uzavřených rakví jsme násilím neotvírali," dodal historik.

Poznamenal, že si do hrobky zřejmě našla cestu i zvířata, pravděpodobně kočky, a mezi ostatky si udělala pelíšky.

Tradují se i známé příběhy o tom, jak Chodové z nenávisti k Lomikarovi házeli do okénka jeho hrobky kameny.

„Vypráví se, že místní učitel vysvětloval dětem, jak Lomikar nechal Kozinu popravit, a žáci pak cestou ze školy sbírali kameny a nosili si je ke kostelu," přibližuje Procházka. Po otevření hrobky se přesvědčil, že Chodové 'kamenování' Lomikara brali opravdu vážně.

„Větrací šachta hrobky a rakev pod ní byly kameny úplně zavaleny. A nejsou to žádné malé kamínky, ale dva kubíky pořádných balvanů. Bohužel i kvůli tomu jsou ostatky v horším stavu, jelikož hrobka nemohla větrat," poznamenává historik.

Lomikarova rakev je ale bohužel na opačné straně místnosti. Kameny nenávisti tak celá léta dopadaly na schránku nebohého Stadiona.

Hrobka byla naposledy otevřena v roce 1945. Údajně ji tehdy otevírali Američané a pořídili si při této příležitosti i filmový záznam.

Procházka z průzkumu krypty připravuje podrobnou zprávu. V klenečské kronice se totiž například dochoval i popis a plánek hrobky, rozmístění rakví mu však vůbec neodpovídá. Ani v plánku zakreslené schody ve skutečnosti v hrobce nejsou.

„Hrobka je čistě vybílená, zajímavé je, že zdi jsou vyzdobeny ornamenty z modré, černé, červené a žluté barvy, které jsou jakoby 'nacákané' malířskou štětkou. Takovou výzdobu jsem ještě nikde neviděl," poznamenal historik s tím, že je štěstí, že hrobka nebyla vykradena. To se dříve kvůli cínovým nebo mosazným rakvím stávalo běžně.

Zabetonovaný vstup do hrobky otevřeli pracovníci ze Studnařství H&T, přítomen byl i právník Zdeněk Novák či archeolog Muzea Chodska Petr Kausek.

„A protože tam s námi byl i ředitel muzea Josef Nejdl, který je Chod, museli jsme mu říct, ať jde raději na chvíli pryč, protože hodláme Lomikarovi zapálit svíčku," zakončil s úsměvem Procházka.