Již několik týdnů je připravena v klenečském Chodském regionálním informačním středisku k nahlédnutí podrobná třicetistránková zpráva popisující podrobnosti průzkumu Lomikarovy hrobky.

Do útrob místa posledního odpočinku Wolfa Maxmiliána Lamingena z Albenreuthu v kryptě pod kněžištěm kostela sv. Martina se vloni vydal regionální historik Zdeněk Procházka s kolegy. Ti však nebyli první, kdo Lamingenovu hrobku navštívil.

Krypta byla naposledy otevřena při uložení pohřbu Františka Serafa Stadiona v roce 1854. Nejstarší dochovaná žádost o její znovuotevření pochází z roku 1934 od klenečského faráře Františka Vošty, který ji chtěl především za poplatek zpřístupnit turistům a z výtěžku pak opravovat kostel. Hraběnka Schönbornová to však považovala za neúctu a k otevření hrobky nedošlo.

„Povedlo se to až faráři Bedřichu Bohdalovi v roce 1945," uvádí Procházka. „Iniciátory otevření hrobky byli dále Otakar Kalandra, rada zemského národního výboru, spisovatel Jan Vrba a malíř František Michl," dodává.

Návštěva hrobky dne 14. listopadu 1945 je podrobně popsána v Poslu od Čerchova. Byla zachycena hned několika fotografy a nafilmována. Fotografie jsou nyní uloženy v pozůstalosti Jana Vrby.

„Většinou na nich ale spatříme jen návštěvníky hrobky. Ze dvou záběrů, které byly věnovány zemřelým, je patrné, jak výrazně čas poznamenal pohřby v hrobce uložené," popisuje Procházka. Poznamenává, že zápis o otevření hrobky s plánkem a rozmístěním rakví je sice zakreslen v klenečské kronice, neodpovídá však skutečnosti.

Lomikar zemřel v roce 1696. Hrobka byla očividně postavena přímo pro něj, sdílí ji však s desítkou příslušníků rodu Stadionů včetně dětí.

Sám Lamingen ležel v modře natřené dubové rakvi, ze které se zachovala pouze rozpadlá drť pokrývající mrtvolu.

„V roce 1945 tu návštěvníci ještě spatřili lebku pokrytou ztvrdlou vrstvou soli, která měla tělo chránit před rozkladem. Hlava spočívala na polštáři z hoblin, dobře znatelné byly prý i zbytky paruky. Mrtvola vysoká asi 170 cm byla zahalena do hedvábné látky černé barvy," popisuje Procházka. „V roce 2013 vystupovaly z dřevěné drti pouze dlouhé kosti nohou, které byly pokryty silnou vrstvou krystalické soli," dodává.

Za rakví u zdi byly postaveny dvě měděné zaletované nádoby. Jedna obsahovala pravděpodobně Lamingenovy vnitřnosti, druhá jeho srdce. Částečně se dochovaly i dva lamingenovské znaky, dřevěná lebka a Kristus.

I pozůstatky ostatních těl a rakví jsou dnes již značně rozpadlé, části koster chybí. V minulosti se totiž hrobka stávala útočištěm koček a kun, které se k lidským ostatkům chovaly přinejmenším beze vší piety.

Traduje se, že Chodové z nenávisti k Lomikarovi házeli do okénka jeho hrobky kameny. Větrací šachta hrobky i rakev pod ní byly skutečně kameny úplně zavaleny. Lomikarova rakev je ale bohužel na opačné straně místnosti. Kameny tak léta dopadaly na schránku nebohého Stadiona.