Heslo tohoto rodu znělo: „Popel jsem byl, popel jsem, popel budu." Jistě všichni pochopí, že to znamená i výraz jisté pokory, byť Lobkowiczové nebyli žádní chudáci, a to jak ve smyslu duchovním, tak i ve smyslu hmotném. V českých dějinách se písemně objevují ve 14. století, a to ve středních Čechách ve vsi Újezd nedaleko České Lípy. Byli velmi plodní, a jistě i inteligentní. V 16. století, kdy se dostali do Horšovského Týna, sídlili příslušníci rodu na různých místech v Čechách, některé větve zanikly, ty nejsilnější např. roudnická a křimická se dožily i současnosti. A jak se dostali Lobkowiczové do Horšovského Týna? Možná tak, že Volf, syn Dobrohosta z Ronšperka, neměl rád své příbuzné. Když mu v roce 1530 zemřela manželka Zikuna z Gutštejna (děti asi neměl, zato příbuzných z druhé ruky dost), nedbal, že je mu už šedesát a vzal si Kateřinu z Lobkovic. Žil s ní ještě 12 let, tři měsíce před svojí smrtí (zemřel 25.12. 1542) sepsal závěť a horšovotýnské panství získal Kateřinin bratr Jan mladší z Lobkovic (z tachovské větve, která vymřela v roce 1648). „Jan byl týnským milostivým. K jeho prosbě povolil král Ferdinand Týnským, aby si k městu a k záduší statku pozemského až do 1000 kop grošů koupiti mohli a udělil jim třetí trh výroční. Také k jeho prosbě jim potvrdil roku 1546 svobody jich všechny a erb jich městský rozhojnil erbem rodu Lobkovského." (A. Sedláček aj.)

Lobkovický erb patří ke znaku H. Týna dodnes: napříč dvě černé orlice a dva červenobílé pruhy. Určitě si to město i Lobkowiczové zaslouží. Vždyť právě díky Lobkowiczům zdobí dodnes Horšovský Týn krásný zámek. A jak že se stal ze zámku hrad právě za Lobkowiců? To snad až příště.

Čtenář reportér

Marie Špačková