Ačkoli už se Vaším druhým domovem stala Praha, vzpomínáte na roky a mládí strávené na Chodsku?

No jasně, vždyť já tam jezdím na chalupu pořád a mám tam všechny příbuzné. Měla jsem hezké dětství na vesnici. Bydleli jsme v Klenčí pod Čerchovem. Jinak máme chalupu na Filipově hoře a tam jsem každou chvíli.

V kolika letech jste z Chodska odešla?

Bylo mi asi osm. Ale nedá se říct, že jsem odešla. S maminkou jsem se přestěhovala za její prací do Prahy ve chvíli, kdy bylo kde bydlet, ale zpátky na Chodsko jezdím pořád.

Nestýkalo se Vám?

Jo. Děsně. Po babičce a dědečkovi. Milovali mě a já je.

V pořadu Tvoje tvář má známý hlas jste jako hlasová poradkyně už od prvního dílu. Měla jste sama možnost si zkusit být v kůži soutěžících. Vzpomínám si zrovna na kontroverzní Švédy Army of Lovers, kdy se do toho Ondrovi Sokolovi zrovna dvakrát nechtělo.

Jaké to pro Vás bylo? Jak jste si vystoupení sama užila?

Ale nebojte se, on si to užil také (smích). Vůbec my všichni. Je to taková kravina, která se dobře zpívá a i obrazově to bylo velmi vtipné. Vlastně čím větší je to blbina, tím víc se baví nejen publikum ale i my sami (smích).

Bylo těžší pracovat se zpěváky, kteří mají nějaké své zažité návyky, anebo s nezpěváky, jakými byli například Robert Jašków, Miroslav Etzler či Petr Rychlý?

Nemůžu si stěžovat na nikoho. Někdo chodil na zpívání častěji, někdo méně. S každým byla legrace a pro mě bylo nejtěžší asi to, když se dělaly písničky, které jsou složené z několika hlasů. Každý se taky neuměl udržet třeba v trojhlase a já občas musela všem nazpívat a poslat ten jejich hlas. To se musí každý hlas naučit a nahrát. Smůla je, když se ke konci člověk splete. To pak musí začít znovu. Co já se navztekala sama na sebe (smích).

Všimla jsem si, že do vtipných poznámek v pořadu prosáklo i Chodsko. Například u Dalibora Gondíka, když dělal Eltona Johna, padlo, že vypadá jako nádražák z Klenčí pod Čerchovem. Stane se i teď, že se Vám do mluvy propašuje ‚chodské áčko‘ nebo nějaký výraz ‚bulačiny‘?

Jo, říkám : „Půjdeme tutady“. To jsem si nechala. Nebo konvici říkám kropáč a všichni se diví, že to je přece konev na zalévání a já vysvětluju, že se tím kropí. Jinak to „áčko“ už nemám ale když chci, dokážu ho parádně.

Jak jste se vlastně poprala s chodským nářečím v Praze? Bylo těžké, odnaučit se mluvit tímto způsobem?

Bylo. To si ani neuvědomujete a samotné vám to nepřijde ale je to děsně slyšet. A co si budeme povídat, to naše krásný nářečí je taky trochu srandovní. Trvalo mi několik let se ho odnaučit.

Pojí se s tím nějaká vtipná historka? Vybavíte si nějakou?

Když jsem zpívala písničku, kterou mi otextoval Pavel Kopta, kapela ležela smíchy. Jmenovala se Taková je ruka tvá. A dál v textu se objevovala pořád samá „áčka“ – váhavá, zvídavá, nedočkavá se zdá, přítulná, dlouho váhá, taková je ruka tvá. No pořád to chodské „Á“ ze mě lezlo a všichni řvali smíchy.

Používáte některé výrazy dodnes? Od spousty herců z Plzeňska jsem slyšela, že takzvané tůtání se člověk zkrátka neodnaučí.

Jo, tůto používám pořád. A nejčko nebo nynčko. Íčko je taky lahůdka!

Nejste jen zpěvačka, zpěv i vyučujete. V jednom z rozhovorů jsem četla, že vašimi žáky, kterým dáváte hodiny zpěvu, jsou různí lidé, kteří mají buďto někde vystupovat s kapelou či se připravují na přijímačky. Může se naučit zpívat kdokoli? Setkala jste se už s někým, koho to naučit nešlo?

Naučit zpívat se nemůže kdokoli, ale skoro každý se může hodně zlepšit. Prvních pár hodin zpěvu pomůže každému. No a pak podle toho, jak je kdo nadaný, pilný a hlavně vnímavý.

Pustila jste se ale i na divadelní prkna. Velký zájem je o talkshow Trojhlavá saň. Jak vznikl nápad?

Nápad vznikl ve chvíli, kdy nás z rádia propustil jeho ředitel. Stěžovaly jsme si na naši vedoucí, která se o nás měla starat a místo toho si dělala vlastní kšefty. A ředitel nás vyhodil. A tak jsme díky propouštění z rádia zrealizovaly to, co za dva roky nebylo schopno zařídit – naši talkshow. A řeknu vám, nikdy jsem nebyla na takové podobné, kde by lidi od začátku do konce řvali smíchy jako na té naší. Jsem hrdá!

Hra má velké ohlasy mezi dámami a chodí na ni i opakovaně. Při představení se ve hře také rýpnete do mužů. Vycházíte ze života a vlastních životních zkušeností?

Jo, to vycházíme, ale chtěla bych upřesnit, že do mužů se moc nestrefujeme. Spíš mluvíme o soužití a rozdílných reakcích obou pohlaví. Muže milujeme a musím říct, že mužů na nás chodí hodně a dokonce když jsme dělaly v rádiu, poslouchalo nás víc mužů než žen. To je, co?

Jak na to vlastně reagují muži když přijdou na představení?

Řežou se od začátku do konce. A zapojují se na jevišti.

Pokaždé máte ve hře VIP hosta. Dá se říct, že repríza Trojhlavé saně není pokaždé stejná. Je to tak?

No jasně. Máme nahozený scénář začátku a pak už se děje vůle boží. A pokaždé máme jiné téma a otázky na diváky. I hosta máme jiného. Kolikrát by nám ho mohl kdokoli i závidět. Jsou to nejlepší a nejzábavnější lidi!