Proslula jako velká milovnice Chodska, zejména jeho tzv. dolní části a Mrákova, obce, kde strávila celý svůj život. Přestože se s ní život nijak nemazlil a musela snášet řadu ústrků ze strany někdejší komunistické správy (manžel strávil 7 let z původních deseti v jáchymovských dolech, tchán se odsud nikdy nevrátil), vždy přijímala tyto rány s křesťanskou pokorou, naopak se vždy snažila udržovat pozitivní nadhled.

Pracovala pro družstvo Chodovia a spoustu času trávila s vyhlášenými šičkami a národopisnými pracovnicemi sestrami Bílkovými, které neměly své potomky. Na sklonku života jim byla velkou oporou. Byla vedena k tomu, aby maximum dovedností a znalostí po nich převzala. Tuto skutečnost vždy paní Vondrašová komentovala nesmlouvavým výrokem sester Bílkových: „Koukej se to naučit, my kvůli tobě z hrobu nepolezeme!“

A tak bylo paní Vondrašové tak nějak dáno, že plynule navázala na jakousi písmáckou tradici mrákovské rodiny Bílkových, jež tak postupně přešla z nenápadné chaloupky v rohu na návsi do někdejšího statku. A tak se u Vondrašů po dlouhá léta scházeli zajímaví lidé, hodně se povídalo, vzpomínalo…

Paní Vondrašová stala i správkyní pozůstalosti sester Bílkových a podobně jako ony i ona se snažila maximum svých dovedností a znalostí předat dalším generacím. Nikdy jsem od ní neslyšel posmutnělé výroky o mládeži, která si ničeho neváží, naopak sama se snažila svým vyprávěním a vzpomínáním oné „mládeži“ přiblížit místní tradiční kulturu tak, jak ji sama slyšela z vyprávění svých předků či jak ji sama měla možnost zažít. A tak díky paní Vondrašové paměťové instituce jako domažlické muzeum či národopisný Spolek přátel dolního Chodska v Mrákově disponují nepřeberným množstvím národopisného materiálu, který mají volně k dispozici k užívání, zejména v otázkách lidového oděvu.

Velký podíl měla i na získávání repertoáru chodských koled. Poskytla tehdejšímu kapelníkovi mrákovské dudácké muziky Vaškovi Kupilíkovi zpěvník s texty písní, které se zpívaly ve vánočním čase v mrákovském kostele, sama si navíc dokázala vzpomenout i na některé nápěvy. Jak byla paní Vondrašová přívětivou „předavatelkou“ svých dovedností a při „povídacích“ sezeních milou a moudrou společnicí, dokázala být i nesmlouvavou kritičkou, zejména pokud se týká chodského kroje a jeho variant.

Je známo, že každý člověk by měl žít tak, aby po něm zůstala vzpomínka, za niž je každý z blízkých či známých hrdý, a paní Vondrašové se to rozhodně podařilo. Avšak i jednu hmotnou vzpomínku po sobě zanechala. Bylo to roku 2011, kdy sama vlastním nákladem dokázala vydat cestopis Marie Bílkové (prateta oněch slavných sester vyšívaček) „Manka Římanka“, jež dokázala dvakrát pěšky doputovat do Říma, zúčastnila se audience přímo u papeže a všechny postřehy z cest převyprávěla velmi osobitým způsobem očima prosté avšak velmi srdnaté ženy.

Josef Nejdl, ředitel Muzea Chodska v Domažlicích