Devětatřicetiletý Waldemar Janeček z Domažlic je voják tělem i duší. Zúčastnil se již pěti misí v Bosně a Kosovu a pokud bude vybrán, odletí příští rok v červnu na další, tentokrát do Afghánistánu.
Proč jste si vybral zrovna toto povolání a jak dlouho je děláte?
Když jsem si přičichl ke speciální práci průzkumnického života při své první misi, zjistil jsem, že u armády zůstanu, což mě dodnes neopustilo.

Jakou dnes zastáváte funkci?
Jsem činný voják. Sloužím v Klatovech a zastávám funkci vedoucího praporčíka roty a zároveň zástupce vrchního praporčíka praporu. Zkrátka něco jako Karel Arazim v Četnických humoreskách.

Když jste se rozhodl, že se zúčastníte mise v Bosně, co tomu předcházelo?
Na svoji první misi jsem odlétal v roce 1998. Předcházel tomu poměrně tvrdý výcvik, ale jak se později ukázalo právě tento těžký dril, jak na fyzičku, tak i na psychiku, nám pomohl přežít.

Jak takový výcvik vypadá?
Je rozdělený do různých etap. Například v pondělí ráno v 6 hodin vstanete z postele a dlouho se do ní nedostanete. Celý týden třeba strávíte v lese s omezeným množstvím jídla, pití i oblečení. Tak to chodí dokola třeba čtyři měsíce. Není to ale jen o fyzičce. Jde hlavně o stmelení kolektivu. Jsou jednotky, kde to tak není, ale já byl v průzkumné jednotce a tam je to zvlášť důležité. Věděl jsem, že se nemusím otáčet ani mluvit a ten vedle mě přesně ví, co má dělat.

Jaké to bylo, když jste přijel poprvé do Bosny? Co pro vás bylo nejhorším zážitkem?
Výcvik byl tvrdý, ale když jsem se ocitl v Bosně, kde už válka jako taková nebyla, ale vládly zde spíše partyzánské boje, kdy jeden dav lidí vystupoval proti druhému, bylo to něco úplně jiného. Nejhorší byl určitě kontakt s mrtvými. Když denně vidíte kolem sebe tu zkázu, postřílené celé rodiny, včetně starých lidí, žen a dětí. Ten obraz a sladký zápach při odkrývání masových hrobů se opravdu nedá z hlavy jen tak vymazat. Pro mě to bylo obzvlášť citlivé, protože jsem v té době měl doma čtyřletou dceru a desetiletého syna, takže jsem se tím více vžil do hrůzy, co se kolem děla.

Měl jste strach?
Každý má strach a kdo tvrdí opak, lže.

Jak dlouho trvala jedna mise a kde jste všude byl?
Většinou šest měsíců. Mám jich za sebou pět a střídal jsem Bosnu a Kosovo. Nebylo však výjimkou, že se protáhla. Jednou jsme už seděli v letadle při cestě domů. V Praze na letišti na nás čekaly naše rodiny. Už jsme se nemohli dočkat, až budeme doma, a najednou kolem nás proletěly dvě stíhačky, které normálně nesmí létat. To už jsme věděli, že je zle. Vrátili jsme se zpět, vyházeli bagáž, šli jsme pro zbraně a zůstali jsme tam další tři měsíce.

Přivezl jste si odtud i nějaké hezké vzpomínky?
No, řekl bych, že jednu hořkosladkou.V Kosovu jsme jezdili mezi lidmi a kontrolovali jsme, zda něco nepotřebují. Dorozumím se dobře albánsky a právě tady jsem se seznámil s rodinou, kde bylo sedm dětí a mezi nimi i čtyřletá Donna. Byla stejně stará jako moje dcera. Naše sympatie byly vzájemné a brzy jsme se spřátelili. Vždycky už na mě čekala a já jí vždy přivezl nějaký dárek. Rodiče brzy přešli k činu a řekli, že mi Donnu za pět set marek prodají. Měl jsem ji velmi rád a po domluvě s manželkou, která mi řekla, abych holčičku určitě přivezl a v té hrůze ji tam nenechával, jsem ji chtěl adoptovat. Když jsem se na věc informoval u našeho tiskového mluvčího a na různých úřadech, bylo mi řečeno, že by se postupem času mohly vyskytnout velké problémy. Z adopce tedy sešlo, ale Donna v našich srdcích stále je.

Stýkal jste se s ní pak ještě?
Vozil jsem jí spoustu teplého oblečení, aby snáze přečkala zimu. Vždycky na mě čekala bosa na cestě, a když jsem se jí ptal, kde má boty nebo svetr, řekla, že to táta prodal, aby měli z čeho žít.

Viděl jste se s ní ještě někdy a víte, jak se jí dnes daří?
Dnes už jí je patnáct a vím o ní stále, ale už jsme se neviděli. Když jsem se v roce 2006 vrátil do Kosova, chtěl jsem ji navštívit, ale nebyl jsem si jistý, zda by to pro ni bylo dobré, a také jsem nevěděl, jak se zachová její otec, se kterým jsme se právě kvůli Donně zrovna moc v lásce neměli. Ženy a děti jsou pro tamní muže přebytečný ´brak´ a nic pro ně neznamenají. Poslal jsem tam kamaráda, aby se zeptal, jestli něco nepotřebují, a aby se po Donně podíval. Dal jsem mu i nějaké peníze, aby jí je předal. Řekl mi, že se s ní potkal, že je v pořádku a že na mě stále vzpomíná a má moji fotku.

Co vás všechno čeká než odletíte do Afghánistánu? Co na to vaše rodina?
Do Afghánistánu jsem nominovaný. Koncem roku mě čekají fyzické a psychické prohlídky. Pokud budu vybrán, odletím začátkem června příštího roku. Co se týká mé rodiny, myslím, že už si tak nějak zvykli. Je ale pravdou, že kdyby manželka jen naznačila, že si nepřeje, abych odletěl, zůstal bych doma.

Afghánistán je něco úplně jiného. Jaké jsou vaše pocity?
Půjdu vlastně do neznáma. Je to naprostý protiklad prostředí. Kamení, pískové hory. Afghánci jsou vybaveni novodobou technikou, což v Bosně nebylo. Lidé, co tam nebo v Iráku byli tvrdí, že je to něco zcela nová zkušenost. Zcela jiné prostředí i způsob boje. To je však jedna z věcí, která mě láká, poznat nové zkušenosti, které budu moci zase předat dál lidem, jež mám v armádě na starosti.

Neplánujete naučit něco i civilisty?
Tím se právě nyní s kamarádem zabýváme. V listopadu a prosinci vedeme každou středu od 19 hodin ve sportovní hale Základní školy Komenského 17 v Domažlicích kurz sebeobrany pro ženy a dívky. Je vhodný jak pro začátečnice, tak pro pokročilé. Jsem mistrem republiky v judu za rok 2007, už ve veteránské kategorii, trénuji také dětí i dospělé už spoustu let.