Bezmála čtyři desítky let je organizovaným chovatelem. Nejprve se v mládí vyučil v plzeňské Škodovce elektromechanikem, pak si udělal ´průmyslovku´. Poté, co se oženil, začal pracovat na Domažlicku.
V životě ´vyzkoušel´ 73letý Václav Kreuz z Postřekova řadu míst i profesí, byl mimo jiné 12 let ředitelem domažlického Bytového podniku, dnes Domažlické správy nemovitostí. Po revoluci se nově utvářela funkce odboru místního hospodářství, kam nastoupil a posléze v konkurzu místo vedoucího obhájil a na postu se dočkal důchodu.
Koníček, který ´objevil´ mezi třicítkou a čtyřicítkou, vydržel panu Kreuzovi až do dnešních dní.
S jakými zvířaty jste jako chovatel začínal?
Měl jsem drůbež, české zlaté kropenky, pak jsem zkusil vlašky, potom byly rodajlenky, amrozky, na závěr jsem se vrátil k rodajlenkám.
Kdy jste se pustil do chovu králíků?
Ti byli také hned od začátku. Začal jsem s českými strakáči, ty jsem měl hodně let. Po českých strakáčích jsem přešel na velký světlý stříbřitý, ty jsem měl taky hodně let.
Jaké plemeno chováte nyní?
Momentálně chovám králíky – novozélandské červené a vídeňské bílé králíky.
Co drůbež, se kterou jste také před desítkami let začínal?
Pokavaď žila moje máma, tak jsem v té době měl čistokrevné chovy slepiček. Měla zájem o kuřátka, tak jsem hodně let slepičky šlechtil. Máma pak zemřela a časově už mi to nějak nevycházelo.
Tak už slepice nemáte?
Drůbež samozřejmě mám, ale už ne čistý chov. Tak pro radost a kvůli vajíčkům a také masu.
Už jsem se setkala s rybáři, kteří nejedí ryby. Jíte svoje odchovance?
Taky, úplně normálně. Spíš mají zájem naši mladí. Říkají: Dědo, nebyl by nějaký králík? Tak jich děda zabije deset a zbydou mu dva.
Takže králičí maso vám stále chutná, ještě jste se ho nepřejedl?
Chutná, ale někdy mám problém zabít. Zejména tehdy, když se jedná o kusy připravené na chov. Oni jsou pěkní, máte je oceněné, a to pak běháte týden okolo králíkárny, než je vytáhnete. Pak se zavřou oči…
Kolik míváte králíků?
Když se daří, tak to bývá kolem padesáti, šedesáti kusů za rok.
Jak pro ně sháníte krmení?
To víte, musíte se okolo toho točit.
Kupujete šrot a granule?
Napřed jsem si krmení vypěstoval, brambory, nějaké zrní. Ale protože se to dnes naprosto nevyplatí, tak to raději koupím. Máme poměrně dost velkou louku, víceméně jsou to parcely, ale ještě se nezastavují, takže posíct se musí a tráva se usuší pro králíky.
Baví vás stále chovatelství?
Zatím jo, protože to má taky jednu výhodu. Jsem pořád nucenej někam jít, mám nějakou povinnost. Kdyby člověk ty zvířata neměl, tak by někde dřepěl doma a nebylo by to ono. Člověk si musí v důchodu pořád hledat nějaké aktivity.
Mám vnuka Filipa, je to synovo kluk a je mu šestnáct, ten by to mohl převzít. Zatím se ochomýtá u mých králíků.
Co další vnuci?
Ti bydlí u nás doma, sice okolo toho chodí, králíky mají pojmenované, hladí si je, chovají, ale abych je přinutil, aby se tomu věnovali, to ne. Ti malí je vozí v kárkách, ale doma mají křečky, což je pro ně snazší.
Proč myslíte?
Mají je doma v pokojíku, nemusí na ně tolik dbát, nakrmí je jednou denně.
Kdybyste se měl znovu rozhodovat o svém koníčku. Bylo by to opět chovatelství?
Měl jsem koníčků víc, to chovatelství mi zůstalo. Byl jsem taky tady v souboru, tam se ještě pořád motám. Dycky přijdou a začnou: ´Strejdo, mohl byste jít?´ Tak strejda vezme hábit, nasadí klobuk a vyrazí. Člověk se musí trochu odreagovat…
Když se podíváte těch třiasedmdesát let nazpátek, dělal byste něco jinak?
Všechno, co jsem dělal, to jsem dělal rád a v každém případě se to snažil dělat pořádně. Člověk když ale tak přemýšlí, napadne ho, že v dobách, kdy jsem pracoval ve Škodovce, byla možnost jezdit ven. Kdybych se rozhodoval teď, třeba bych se ´trhl´ jinak a jezdil víc do světa. Líbilo by se mi jezdit ´ven´.
Litujete snad, že jste tehdy ze Škodovky odešel?
Ale nelituji, vůbec ne. Ohlédnu–li se nazpátek, myslím si, že se to takhle povedlo dobře. Mám syna a dceru, čtyři vnoučata a na pravnouče už dost čekám.
