To však stejně jako další medaile v roce 1968 na protest proti okupaci Československa vrátil. Tehdy už žil ve Velké Británii, kam utekl před komunistickým režimem. Do svobodné vlasti přicestoval až po sametové revoluci, kdy byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora.

Když se Postřekov ocitl v oblastech odstoupených Německu, nehodlal se s tím osmadvacetiletý Josef Buršík smířit. Rozhodl se utéct a bojovat proti nacistům. Při loučení ho plačící matka objala a řekla: „Pevně věřím, že se vrátíš. Budu na tebe čekat, budu se modlit… Věř v Boha, vzpomínej na nás a to tě posílí… Vem si můj růženec…“ Právě tato chvíle ho provázela po celý život. Jak později přiznal ve své knize Nelituj oběti, mnohokrát se dostal do situací, kdy mu myšlenky na rodiče a modlitba pomohly překonat beznaděj a strach.

V Polsku, kam uprchl, vstoupil do československé zahraniční armády. Poté ho však zajali Rusové a dva a půl roku strávil v lágrech NKVD. Až v únoru 1942 se dostal do nově vzniklé československé jednotky v Buzuluku a následně odjel na frontu. Bojoval u Sokolova, pak byl přeškolen na tankistu. Vyznamenal se v krvavé bitvě o Kyjev, za což dostal Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu. Účastnil se také Karpatsko-dukelské a Ostravské operace.

ODSOUZEN ZA VELEZRADU

Po válce působil Josef Buršík v armádě. Byl sice poslán na vojenskou akademii do Moskvy, ale záhy se rozhodl odtud co nejdříve odjet. Využil k tomu svůj zhoršující se zdravotní stav. Doktoři mu totiž diagnostikovali tuberkulózu. Po svém návratu se léčil v sanatoriu, v roce 1947 se oženil s Naděždou Havrlantovou a narodila se jim dcera.

Po únorovém převratu se však rychle dostal do hledáčku komunistického režimu a začali ho sledovat agenti obranného zpravodajství. V listopadu 1949 byl zatčen a vězněn v pověstném Domečku na Hradčanech. „Později jsem byl postaven před soud. Předtím jsem měl na rozdíl od jiných ‚štěstí‘. Při mnoha výsleších mě nikdo fyzicky netýral. Častokrát jsem ale v nočních hodinách slyšel děsivé výkřiky a volání mučených. Většinou jsem to nevydržel a začal bušit do dveří. Křičel jsem, ať toho svinstva nechají. Do těch okamžiků jsem si nedokázal představit, že je něco takového možné. Mě snad tenkrát ochraňovala ta malá zlatá hvězdička ‚hrdiny‘, jinak mě dávno oddělali jako mnoho jiných důstojníků,“ uvedl v knize.

Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za velezradu a dostal deset let. Když se odvolal, trest se zvedl ještě o čtyři roky. V mírovské věznici se jeho zdravotní stav prudce zhoršil, a tak byl převezen do vojenské nemocnice v olomouckém Klášterním Hradisku, odkud se mu podařilo díky manželce a kamarádům utéct. „Konečně nastal ten dlouho očekávaný večer. Hned po pravidelné kontrole jsem vylezl z postele, kterou jsem upravil tak, aby vypadala, jako když na ní stále někdo leží… Náhradním klíčem jsem si otevřel, opatrně se rozhlédl chodbou… Na smluveném místě mě čekal Vágner s motorkou. Rychle jsme se pozdravili, já nasedl a už jsme ujížděli směrem od Olomouce,“ líčil.

DCERY NEVIDĚLI TŘINÁCT LET

Josef Buršík a jeho žena Naděžda nakonec přešli v roce 1950 hranici nedaleko Klenčí pod Čerchovem a dostali se do západního Německa. „Těžce jsem se smiřoval s faktem, že opouštíme své děti. Musel jsem se stále přesvědčovat, že to je jediné možné řešení. S nimi bychom neměli šanci přežít,“ napsal. V zahraničí podstoupil náročné operace, při nichž přišel o šest žeber, a absolvoval následnou léčbu. Poté se manželé přestěhovali do Velké Británie. Díky tamějšímu ministerstvu vnitra se po třinácti letech konečně shledali s dcerami Naděždou a Ilonou, jež zažily perzekuci. V exilu se partnerům narodily další tři děti, Šárka, Ctirad a Alexandr.

Při okupaci Československa v srpnu 1968 přišel Josef Buršík na sovětské velvyslanectví v Londýně a zřekl se všech vyznamenání, která mu Sovětský svaz udělil. Až do své smrti byl činný v řadě exilových organizací, hlavně v Sokolu a Československé obci legionářské.

Krátce po sametové revoluci zavítal znovu do svobodné země. „Navštívil jsem Prahu, Ostravu i své milované Chodsko. Zašel jsem i na postřekovský hřbitov, abych poděkoval rodičům za to, jak mě vychovali,“ vzpomínal.

V červenci 1990 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora. Zemřel 30. června 2002 v britském Northamptonu a je pochován na hřbitově v Brookwoodu. In memoriam získal Řád Bílého lva.