Je čtvrtek, pár minut po sedmé. U „Vorla“ ve Kdyni si objednávají baskytarista Zvlášňý školy Jiří Mezník s manažerem Josefem Cibulkou pivko. Skoro, jako před patnácti lety, chtělo by se říci. Jenže tenkrát chodili mladí k Medvídkům a do Lva. Nejúspěšnější skupina regionu stačila za dobu své existence vydat osm alb, nazpívat hymnu hokejové Plzně, natočit DVD i pár klipů a hlavně – projet celou republiku.

„Je dobře, že jsme si odsedli od manželek, protože ty by ty roky asi hodnotily jinak,“ říká Jiří „Go“ Mezník, když zabrousíme k dvaadevadesátému, kdy se „zrodila“ kapela se zvláštním názvem. Přitom nebýt souhry náhod jmenovala se Revers. „Všichni jsme předtím někde hráli. My s Karlem Jakušem v DOA, Tomáš Linkeš měl kapelu Spray, Míra Hranáč byl v Golfu a Martin Anderle hrál po hospodách. Věděli jsme, do čeho jdeme,“ vzpomíná Mezník na začátky, kdy se celá parta v pátek zavřela v Brnířově do zkušebny a ven se vypotácela až v neděli.

Jestli své první vystoupení odehráli v Pocinovicích nebo v Domažlicích se muzikanti neshodnou, jisté však je, že několikrát hráli v Kolovči. „Vždycky před víkendem jsme přemýšleli, kde budeme hrát, a někdo řekl Koloveč. A za týden znovu. Tak jsme tam hráli několik týdnů za sebou. Zajímavé bylo, že pokaždé na nás přišlo víc lidí,“ směje se basák.

Za patnáct let prý kapele nikdy nehrozil rozpad. „Víme, jak zahnat ponorku. Stačí tu s námi vydržet do jedenácti a uvidíte,“ slibuje nám mezi řečí Cibulka a mává prázdným půllitrem na obsluhu.

Skupina, kterou zásluhou harmoniky (Martin Anderle, Láďa Truka, Ruda Hálek) fanoušci přirovnávali k Třem sestrám, o sobě dala vědět brzy po svém vzniku, vydáním prvního alba (Na české záchytce 1). Skladba Hayzlbába tehdy pronikla do rádií a po nezbytném vypípání „skryté reklamy“ i do televizí. Úspěch byl dokonán vydáním druhého alba (Na eskymáckým pohřbu II), jehož se prodalo 10 tisíc kusů.

V dobách své největší slávy Zvlášňý škola odehrála kolem 120 koncertů ročně. „Teď už jsou kluci starší, tak je nemůžu tolik honit. Každý z nich někde dělá, a i tak padne na muziku většina dovolené,“ dodává Cibulka. Náročné prý není tempo, s nímž kapela do každého koncertu jde. „Hrozný je cestování. Třeba do Ostravy jedeme devět hodin, dvě hodiny hrajeme a pak nás čeká cesta zpátky,“ vysvětluje Mezník a přiznává: “Jeden čas jsem toho měl plný zuby, ale teď se mi chuť do hraní vrací.“

V současnosti Zvláška díky přímočarým a úderným textům psaným především Tomášem Linkešem slaví úspěchy na letních festivalech, vystupuje na Plzeňsku i na Moravě. Co ji ale mrzí je, že doma na Chodsku možností vystupovat postupem času ubývá. „Dobrý zábavy jsou ještě v Tejně a v Tlumačově, jinak bašt bigbítu ubylo a lidi moc nechodí,“ říká Mezník, podle něhož může být důvodem i to, že se kapela snad až příliš zaměřila na muzikantskou stránku. „Trochu jsme polevili v tom šoumenství. Ale to je asi to, co lidi chtějí vidět. Šou, srandu,“ domnívá se zakládající člen Zvlášky, který se otevřeně hlásí k syrovějším začátkům kapely.

Kdo skupinu viděl naživo, ví co k ní patří – alkohol. „To jsou nějaký pomluvy,“ diví se na oko manažer a dodává: “Ale fakt je, že nás mají hospodští rádi. Na kluky se dobře paří a vypije se toho vždy dvakrát tolik, co na jiný kapely.“ Kladnému vysvědčení vystavenému hospodskými vydatně pomáhají i samotní muzikanti. „Jenže už to není, co to bejvalo. Když jsme byli mladí, tak jsme tři dny kalili a den nám bylo blbě. Dneska je to naopak,“ přiznává Mezník. Ten tvrdí, že po 15letém bádání Zvláška zjistila, že nejlepší rum je z Božkova, že si Míra Hranáč nikdy nezapamatuje všechny texty a že je třeba oprášit pár starších kousků.

Snad k tomu dojde už dnes, 23. června, kdy bude kapela slavit se svými věrnými v AMFI v Tlumačově. Jako host si s oslavenci zahraje Pavel Rambousek na vozembouch a Trambus.