To je výčet největších úspěchů letošní sezony, kterými se může pochlubit postřekovská Kateřina Beroušková, která před pár dny ovládla i anketu Sportovec Domažlicka 2017.

Máte za sebou premiérovou účast na OH. Jak ji s odstupem času hodnotíte?
Vidím ji pozitivně. Ve světě ´velkého´ lyžování pořád nemám moc zkušeností a jakékoliv umístění do 30. místa je pro mě super. Mým tajným cílem bylo umístit se v některém závodě v TOP20, což se sice nepovedlo, ale nebylo k tomu až tak daleko. Celkově jsem spokojená, že jsme dokázali vyladit formu.

Ta během zimní olympiády gradovala. Čemu tento fakt přičítáte?
Výsledky z části ovlivňuje stav těla a z části lyže. V úvodním skiatlonu jsem měla smůlu na klasické lyže, které nejely tak, jak by bylo potřeba. Naopak ve sprintu mi jely naprosto perfektně. Hranice mezi úspěchem a neúspěchem je poměrně tenká. K tomu prvnímu se musí sejít všechno, od lyží přes formu, štěstí i psychickou pohodu. Každý start pro mě byl zážitkem, dodával mi novou energii, kterou jsem zúročila v závodech.

Největším úspěchem na OH je 23. místo na 30 km. Poprvé jste se ale do elitní třicítky paradoxně vešla už v neoblíbeném sprintu. Jaké jste zažívala pocity?
Po sprintu jsem byla šťastná jako blecha. Postup do čtvrfinále byl můj tajný cíl, který jsem radši neříkala nahlas ani sama sobě. Můj trenér Vláďa Razým mladší mi v tomto sprintu věřil a asi věděl proč. Do 30 km trati jsem šla s tím, že bych se chtěla pohybovat kolem 20. místa. V cíli mě potěšilo, že se to povedlo, nicméně taková euforie už to nebyla.

Jak jste si kromě závodění užila celkovou atmosféru olympijských her?
Olympiáda je něco výjimečného. Už jen tím, jak dlouho je člověk na jednom místě. Bohužel našlapaný program běžeckého lyžování a korejské mrazy mi neumožnily jít se podívat na jiné sporty. Jedno volné odpoledne jsme s ostatními alespoň vyrazili do města poznat místní kulturu.

Jaký je to pocit, že holka z Postřekova, kde nejsou podmínky pro běžecké lyžování, konkuruje nejlepším lyžařkám na světě?
Holky z Postřekova přece nejsou žádné slabošky! (smích). Je to ale paradox. Za sněhem i letním tréninkem musím poměrně hodně cestovat, abych měla šanci uspět ve světové konkurenci. Ale díky tomu, že jsou tady lidé a firmy, které mi věří a podporují mě, jsem si mohla letos tyhle ´výlety´ dovolit. Chci poděkovat i domažlickým Sněhařům a ostatním kteří se starají o lyžařské stopy v okolí Capartic a Čerchova, kde jsou podmínky mimořádné, byť na světové lyžování je potřeba vyrazit i jinam.

Vnímala jste během her obrovskou podporu fanoušků z našeho regionu?
To bylo neskutečné. Nikdy by mě nenapadlo, kolik lidí může u nás olympiádu sledovat. Byť jsem nebyla na medailových příčkách, občas jsem si tak skoro připadala. Dodalo mi to hodně energie, měla jsem a pořád mám radost a všem děkuji.

Snem bylo 20. místo na OH, což těsně nevyšlo. To se povedlo o týden později na SP v Lahti. Byl to nejlepší moment kariéry nebo úspěch z OH tento výsledek překoná?
Většinou si člověk nejvíc pamatuje poslední úspěch. Tím bylo právě 18. místo z Lahti. Navíc to bylo jen 15 vteřin od TOP10. Při závodě jsem ani nevěděla, že jedu tak rychle. Závod mě bolel míň než některé, které dokončím třeba na 40. místě. Asi přišla ta pravá forma.

Další starty ve Světovém poháru bohužel zmařila nemoc. Co Vás čeká v závěru sezóny?
Zde se potvrdilo nemilé pravidlo, že když má člověk formu, je náchylnější k tomu být nemocný. Teď již opět trénuji a díky tomu jsem nemusela zrušit start na republikovém mistráku v běhu na 30 kilometrů.

Není v plánu v Postřekově či jinde blízko založení lyžařské přípravky?
Zatím se chystám ještě závodit, takže na tyhle úvahy je ještě brzo. Ale nikdy neříkám nikdy. (smích)

Rodinný a sportovní život na této úrovni se těžko kombinuje. Jaké jsou priority chodské lyžařské rebelky pro další roky?
Velkou výhodou je, že můj partner je zároveň i můj trenér. Má pro můj koníček pochopení a dost často je na soustředěních se mnou. Přes závodní sezónu to bývá horší, protože se doma věnuje tréninku dorostenecké skupiny, to se pak vidíme míň. A do budoucna? Příští rok se koná mistrovství světa v rakouském Seefeldu, kde bych chtěla bojovat o co nejlepší umístění. A pak se uvidí.

Představte si, že za své úspěchy přebíráte lyžařského Oscara. Co řeknete?
Speciální díky za celou letošní sezónu patří všem na Chodsku, kteří při mně stáli a fandili mi. Všem sponzorům, kteří mi dali svoji důvěru a umožnili mi věnovat se mému koníčku naplno. V neposlední řadě i rodičům, které moje sportování od dětských let stálo hodně času, nervů i peněz.

Autor: Ondřej Váchal