V revoluční době po listopadu 1989 se tak, jak je v Čechách „dobrým zvykem“, revoluční nálady mimo jiné soustředily na odstraňování pomníků připomínajících minulou dobu. Pro Domažličany připomínám např. po roce 1948 odstranění pamětní desky T. G. Masaryka či busty Josefa Dobrovského z bývalé chlapecké školy.

Příklady najdeme i hlouběji v historii našeho státu: „Třetí listopadový den roku 1918 odpoledne bylo památné Staroměstské náměstí v Praze svědkem vandalského aktu Franty Sauera, kterého byl on strůjcem a organizátorem. Především se podílel na stržení mariánského sloupu. Byla to jedna z nejcennějších barokních památek a dominant Prahy. Pomník dal postavit roku 1650 císař Ferdinand III. jako symbol vítězství Pražanů nad Švédy roku 1648 k oslavě Panny Marie,“ říká citace z tehdejšího tisku.

„Revoluční“ dav jej strhl, protože to byl údajný symbol habsburské nadvlády. Odstraňovali jsme ve všech městech sochy habsburských císařů, maršála Radeckého z Malostranského náměstí v Praze a tak dále a tak dále.

Když přišli Němci, odstraňovaly se Masarykovy sochy a po válce jsme je dávali zpět. Po roce 1948 jsme je opět odstraňovali, po roce 1989 zase instalovali. Je to zřejmě takový náš národní „sport“. Nechápu Francouze, ti tam své Ludvíky a Napoleony nechávají. Rakušané zrušili v roce 1918 monarchii, Habsburkům zakázali vstup na území, ale „své“ císaře si na náměstích nechali. Ještě se mají co učit! Historie se má přece vymazat. Tím se očistíme.

Smutné je, že ani pořádně neznáme naši historii, v diskusi na Facebooku ke kauze pohraničníka jeden s diskutujících Domažličanů vzpomínal na historii Chodů, kteří prý bránili naši hranici proti pašerákům!!!! Smutné poznání. Myslel jsem, že Psohlavce zná každý z Chodska.

No a protože jsme v roce 1989 v Domažlicích neměli žádnou sochu Gottwalda nebo Zápotockého, bylo třeba „něco odstranit“, přece nemůžeme zaostávat, když všude „odstraňují“!

„Socha pohraničníka se psem, která je dílem akademického sochaře Zdeňka Němečka a jejíž podstavec vytvořil architekt Jan Kaplický, byla odhalena v roce 1965 a odstraněna byla z bezpečnostních důvodů na počátku devadesátých let,“ říká citace ze zprávy ČT 24.

Jaké byly ty bezpečnostní důvody? Výzva k odstranění této sochy byla zveřejněna ve Zpravodaji okresního centra O.F. – Domažlickém infóru č. 21 (redakční uzávěrka dne 22.5.1990):

Padla železná opona, zmizí i její symbol?
Jakkoliv s nechutí musím přiznat, že při současné organizovanosti lidského společenství jsou armády nutností, byť anachronickou a s humanitními ideály neslučitelnou. Budiž. Proč ale symbol lidské nevraživosti a sváru, ozbrojenec v míru střílející lidi v místech, která jsou jinde jen pomyslnou čarou, musí hyzdit křižovatku uprostřed našeho města?
Chceme ukázat světu, že i po desetiletích útlaku a obelhávání jsme zůstali Evropany. Uvěří nám někdo, že jsme se neodcizili demokracii, když stále ještě vystavujeme na odiv sochu strážce železné opony? Chceme žít se sousedy v lidské pospolitosti, nebo ctíme moderní smrtku, byť ne už s kosou, ale se samopalem?
Chápu armádu jako dosud nutný článek státu. Ale nechápu, proč máme denně chodit kolem symbolu zabíjení. Proto pryč s tímto Golemem, ať nemusíme jako svobodní občané chodit pod namířenou zbraní!
Ať s otevíranou hranicí zmizí i tento pochmurný symbol násilně rozdělené Evropy! Protože naše západní hranice už nebude hranicí politické konfrontace, ale spojníkem mezi dvěma kulturními národy. (L. Nový)

Protože k odstranění sochy po této výzvě nedošlo, nějací „nezjištění pachatelé“ uvolnili zabezpečovací šrouby a otočili sochu zády ke křižovatce. Vzhledem k tomuto uvolnění šroubů se objevily ty „bezpečnostní důvody“ a socha byla v roce 1991 odstraněna.

Myslím, že nebude na škodu si připomenout i tvůrce sochy, neboť mnozí z nás je neznají.

Autorem podstavce byl v té tobě začínající, dnes světoznámý architekt Jan Kaplický (1937 – 2009), u nás proslavený zejména svým návrhem Národní knihovny. Jeho díla jsou rozeseta po celém světě. Po své emigraci v roce 1968 žil ve Velké Británii, působil na Západě a je celosvětově uznáván. Bohužel v Domažlicích jedna z jeho prvotin slouží dnes jako podstavec pro květináče.

Původně byly na tomto podstavci umístěny dle návrhu architekta Kaplického ještě tři „šibenice“, symbolizující jako Chodské čakany tři významné události v dějinách Chodska: bitvu u Brůdku (Všerub) 22. – 23. 8. 1040, bitvu u Domažlic 14. srpna 1431 a chodské povstání, které probíhalo na konci 17. století. Jak komunisticky ideologické, že?

Samotná kontroverzní socha je jednou z prvních prací později významného českého akademického sochaře Zdeňka Němečka (1936 - 1989), který v Domažlicích trávil svou vojenskou službu.

Tento umělec je autorem mezinárodně uznávaných soch se sportovní tematikou. Jeho díla doplňují sportoviště nejen u nás, ale i ve světě. V České republice se s nimi můžeme setkat například na Strahovském stadionu, před halou pro sálové sporty v parku Folimanka (zde stojí bronzová socha basketbalisty „Soustředění“), v horní části Stromovky (prolézačka „Družice“), před zimním stadionem v Pardubicích. Je také autorem putovního poháru mistrů světa v ledním hokeji (používaného do roku 2000).

V zahraničí zdobí jeho sochy Aztécký stadion v Mexiku, olympijský areál v Moskvě, sportovní haly v Mnichově, v Talinu, v Sarajevu a další.

Zpráva z tisku: 26. červen 2010 „…Zlatou sošku z dílny akademického sochaře Zdeňka Němečka pozvedl nad hlavu Tomáš Vokoun.“

Tolik tedy ve zkratce k autorům. Myslím si, že i to by měli Domažličané vědět o svém „Golemovi“.

Měli jsme a máme – my Domažličané – ve vlastnictví díla dvou významných, světoznámých umělců. Jedno dílo leží zaprášené v garáži Technických služeb a druhé nám slouží jako podstavec pro květináče! Jak by si jej vážili jinde!

Kromě toho si uvědomme, že Pohraniční stráž (ať máme na ni názor jakýkoliv) byla dlouhá léta nedílnou součástí našeho města. Vždyť ti kluci, kteří tam sloužili, byli z 99% obyčejní mládenci, kteří k PS narukovali bez vlastního přičinění jako jiní k jiné armádní složce. Mohli odmítnout? Měli tehdy i mezi občany Domažlic řadu přátel, mnozí se zde oženili…

Na vysvětlenou pro ty, kteří se mnou nesouhlasí, nejsem žádným „milovníkem starých pořádků“ ani jsem nesloužil u Pohraniční stráže. Ale mám rád historii a vím, že ji nelze změnit odstraněním sochy toho či onoho. Historie prostě byla taková, jaká byla, a tím, že odstraníme Masarykův pomník, nezměníme fakt, že se nejvýznamněji zasloužil o vznik naší republiky.

Stejně tak přejmenováním domažlické ulice Edvarda Beneše na ulici Gottwaldovu nebyl z historie vymazán další z našich významných meziválečných politiků. Když odstranili sochu maršála Radeckého – mimochodem českého šlechtice – nic se nezměnilo na tom, že to byl ve své době významný vojevůdce. Vymazali jsme odstraňováním pomníků Franze Josefa I. po roce 1918 jeho bezmála 70 let dlouhou vládu? A to byl prosím vládce „žaláře národů“ – to není výrok můj, ale našich buditelů i našich prvorepublikových představitelů. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna.

Buďme prosím již 20 let po revoluci kulturním národem, který si váží svých umělců a neničí jejich díla, ač byla vytvořena v době, která nám není sympatická. Ta doba se zrušit nedá. Prostě to nejde, smiřme se s tím.

Protože tato díla jsou majetkem (a dle významu jejich tvůrců lze konstatovat, že hodnotným majetkem) nás Domažličanů, nechme je rozhodnout místním referendem, zda si přejí jejich znovuobnovení – bez dalších „bezpečnostních rizik“.

Říká se tomu demokracie.

Autor: KAREL AMERLING