„U nás v rodině nikdo ve zdravotnictví nepracoval, ale vídávala jsem asi o deset let starší sousedku, která pracovala jako zdravotní sestra. A například při prvomájovém průvodu jsem ji viděla v uniformě. A právě ta byla tím prvním impulzem, co se mi na této profesi líbilo," vypráví paní Zunová.

V průběhu studia se jí potvrdilo, že si vybrala správně, že ji zvolený obor naplňuje.
„Na zdravotní školu šla pak i moje sestra, kterou inspirovalo to, že jsem ji studovala já. A ve zdravotnictví pracují i moje neteř a synovec, kteří jsou lékaři," konstatuje.

Během její pracovní kariéry urazilo zdravotnictví obrovský kus cesty. V Domažlicích se navíc zdravotníci koncem roku 2005 přestěhovali do zbrusu nové nemocnice.

„V Domažlické nemocnici jsem 41 let. Práce se během nich proměnila, je jiná, přešlo se například na elektronickou dokumentaci, přibylo nových výkonů apod. Zdravotnictví jde neustále dopředu, z mého pohledu přibylo hodně odborné práce. V nové nemocnici je hezké prostředí, ale pracovní podmínky pro zaměstnance mohly být o něco lepší, protože prostory pro personál jsou poddimenzované. Na druhou stranu pro pacienty je v nové nemocnici velký komfort – každý pokoj má například vlastní sociální zařízení nebo televizi," připomíná Eva Zunová.

Podle jejích slov náročnost práce zdravotníků stoupá i v souvislosti se změnou skladby pacientů.

„Pacienti stárnou, průměrný věk je vyšší a s tím souvisí i komplikovanější problémy, které nemocní mají. Je třeba znatelně více nepohyblivých pacientů apod. Když jsem nastupovala, tak jsme mívávali na oddělení patnácti-či osmnáctileté kluky, kteří byli hospitalizováni s vředovými chorobami nebo na vyšetření před vojnou, a to v současné době nezažíváme. Máme tu víceméně lidi v seniorském věku. S tím souvisí ta náročnost práce. Je třeba být daleko trpělivější, starší lidé mají své zvyky, vrtochy. S některými je náročnější práce, je potřeba přibrat i ošetřovatelský personál."

„Když chybí sestry nebo je jiné náročnější období, kdy je toho na nás hodně, tak si možná občas povzdechnu, že jsem nešla dělat něco jiného, reálně jsem o tom neuvažovala nikdy, že bych dělala něco jiného. Určitě nelituji, že jsem se pro tuto profesi rozhodla."

Pacienti dokáží občas zdravotníky potěšit. „Každý z nás se snaží ze sebe vydat to nejlepší, a tak je příjemné, pokud si to pacient uvědomí a pochválí nás. Těch pochval ale poslední dobou moc není. Řekla bych, že je to tím, jak se celá společnost mění. Lidé jsou nespokojení, příbuzní si občas stěžují na nesmyslnosti, ale s tím v naší práci musíme počítat, je to práce s lidmi," uzavírá Eva Zunová.