Do Indie zavítala již po několikáté, tentokrát do jižní oblasti Tamil Nadu, které se rozkládá na západním pobřeží. „Tento region si udržuje svou kulturu více než ostatní části země,“ začala Dvorská svou přednášku. „Sever je úplně jiný, má mnohem více lákavých památek než jih. Tamil Nad je hodně chudá oblast, hodně se upíná k náboženství.“ A to bylo jedním z hlavních témat besedy i promítaného filmu, který Dvorská natočila během svého putování.

POSLUCHAČI SE ZAUJETÍM sledovali autentické záběry z putování Jan Dvorské, dost často vyvolaly zděšené či úsměvné reakce.

Do Indie odlétali v lednu, kdy počasí dosahovalo kolem třiceti stupňů a bylo lépe snesitelné. Ve stejném období v Tamil Nadu probíhaly náboženské svátky Ponga. Stovky, tisíce věřících šly pěšky bez obuvi klidně stovky kilometrů, aby mohli v chrámu složit obětiny bohům a provést patřičné rituály, kterými žehnali sobě a své rodině. „Nejčastěji obětovali vlasy a vousy, jiní za svou rodinu zvolili jedince, jenž si nechal čtyřmetrovou tyčí probodnout tváře. Aby si neroztrhl ústa, tak mu tyč zajistili limetkami.“ Její slova doprovázely autentické záběry na rituály, kterým přihlíželi.

S natáčením nikdo problém neměl, jelikož jsou Indové od přírody zvědaví a velice rádi se fotí. „Především s námi. My běloši na ně působíme exoticky stejně jako oni na nás.“ Zpočátku prý vše byla spíše zábava, později se z fotekchtivých Indů stala přítěž, místních byla totiž všude velká spousta, stejně tak krav a toulavých psů, kteří „recyklují“ odpadky a společně s prasaty a kozami pojídají zbytky.

Dvorská však navštívila i jiné odlehlé kouty. Například rybářskou vesnici, kde se místní živí chytáním ryb, které suší na sluníčku. Dále vesnici „Tsunami village“, kterou v roce 2004 spláchla obří vlna. Stát pak nechal vesnici znovu vystavět, stále v ní žije člověk, který jako jediný přežil přírodní katastrofu.

Ovšem jako na katastrofu pohlíželi někteří diváci na Indii jako takovou. Především ženy se každou chvíli otřásly nad nezkreslenými záběry běžné reality – toulavý pes okusující vyvrženou želvu na pláži, plačící děvčata, kterým muži holili břitvou vlasy v rámci rituálu a obětování, anebo nad neskutečnými hromadami odpadků a špíny, která je všudypřítomná.

„Musíte se dívat, kam šlapete. V Kalkatě byl trh s květinami, které lodě přiváží v žocích a hází se na vodu, aby nepovadly. Voda z nich pak crčí, takže je vše rozmoklé, navíc se všude možně válí kravince. Ale voda vše odnese. Indové k ní mají navíc zvláštní vztah. Koupají se v ní, perou, za rohem někdo vykonává potřebu a jiní si mezi nimi čistí zuby. Ani nemají klasické kartáčky, ale klacíky keře, který má určité účinky jako náš kartáček,“ zmínila ke konci Dvorská.

Na závěr dodala, že kdyby si pro první návštěvu Indie zvolila toto místo, zřejmě by se do země již nevracela. Natolik odlišný a zvláštní je region Tamil Nadu. Pak už jen zbývalo se s posluchači rozloučit. „Na viděnou s další cestou.“