'Jdeme Pod bránu' totiž kolem poledne zaznívá v mnoha dílnách, provozovnách a kancelářích. Právě za obědem sem směřují davy lidí a často se stává, že se v lokále tvoří fronta při čekání na volné místo. „Kolikrát nás jde víc, někdy i pět, a stává se, že nesedíme všichni pohromadě. Tak bývá kolem poledne plno,“ potvrdil jeden ze stolovníků Martin Novák.

Pavel Ševčík je Pod branou zhruba dvacet let, zkušenosti ale začal sbírat už od svých osmnácti let. Za tu dobu se chutě lidí změnily, ale evergreeny zůstávají.

„Určitě se návyky a chutě změnily. Lidi se snaží jíst trochu zdravěji, to bezesporu. Ale řízek je pořád řízek, ten je nejvíc. Méně si ale návštěvníci vybírají jídla, která se jedla úplně na začátku – plíčky, ledvinky a tak,“ hodnotí několikaletý vývoj Pavel Ševčík a dodává: „Zkrátka co frčelo před dvaceti lety, je na ústupu, ale ta generace, která to má ráda, ještě nevymřela. Pořád se to prodává, ale mladí to kolikrát ani neznají.“

Kromě vaření a provozu má na starosti i sestavení denní nabídky. V ní se objevují jídla, která bývají vyprodaná mezi prvními. „Vždy jde o táž jídla – řízek a svíčkovou. Ta jde za jakéhokoli režimu. Rychle pryč jdou i halušky, ty má rád každý,“ pokračuje Ševčík.

Snaží se ale držet krok, inovuje, zkouší různá jídla a cizí mu není ani bulgur, kuskus, tofu, černá čočka či pohanka. „Tato zdravější jídla jdou mimo restauraci, obědy totiž také rozvážíme. Bulgur, tofu a další si dávají spíše dámy v kancelářích, kdežto dělníci se potřebují pořádně najíst, aby měli sílu k další práci,“ vysvětluje majitel s tím, že neustále sleduje, co se vaří i jinde a co mají zrovna lidé rádi. I tak ale řízek bude pořád hrát prim.