Někdo ji zná jako učitelku, jiný jako matku, další právě jako umělkyni, jejíž práce je k vidění v domažlické Galerii bratří Špillarů do 2. června 2022. Soubor pláten nese název Z čistého pramene. Co je tím pramenem, jak se nechává inspirovat či o spolupráci s malířem Michaelem Rittsteinem prozradila Jana Divišová v rozhovoru.

Hned na úvod se zeptám, jaká byla vernisáž? 

Byla naprosto skvělá! Měla jsem skvělé hudebníky - pana Antonína Strnada a Karla Šmirkla z Carlos Cebolla a George. 

Přišlo hodně lidí, přestože pršelo, galerie byla úplně plná. Udělalo mi to velkou radost. Slávka Štrbová (ředitelka galerie pozn.) říkala, že jde o jednu z nejvíce navštívených vernisáží za posledních dvacet let.  

Jak jsme již zmínily, název výstavy je Z čistého pramene. Co je pro vás tím pramenem? 

Tvůrčí proces. Stav, který nastupuje procesem tvorby, kdy se všechno zklidní, ztiší, prožité se poskládá, pročistí a otevře se cesta dál. Je to stav absolutního klidu, vnitřního porozumění, že nic nemůže být jinak. Stav momentální přítomnosti. Důležitým motivem pro moji práci je světlo a prostor, definice času ‘tady a teď’ jako jakéhosi bodu – nehybného faktoru, který je daný prostorem, horizontály a vertikály, jejich protínání v pravém úhlu. Tyhle systémy mi k tomu dopomáhají. 

Příběhová linie je stále nutná, aby to prožité mohlo odejít nebo dostat nějakou formu. 

Květinářka Barbora Dufková pořádá tematicky zaměřené workshopy. Na kurzech předává své znalosti a know-how.
Barbora Dufková myslí ekologicky, tvoří z lučního kvítí a pořádá workshopy

V obrazech mají místo i hudební prvky. Triangl, židle od klavíru. Vím, že jste dlouhé roky hrála na klavír. Odráží se Vaše hudební já a tato éra i v obrazech? 

Určitě ano. K hudbě jsem tíhla vždycky, na klavír jsem hrála poměrně dlouho a uvažovala též o studiu hudby. Výtvarný směr byl však od malička jasný. Kreslila jsem vždycky, od čtrnácti let poměrně intenzivně a to mě neopustilo. I když je málo času, vznikají pořád skici, ze kterých lze čerpat. Pokud maluji, musím s veškerým děním v obraze slyšet i zvuky. Představivost je poměrně silná, a když s ní umíte pracovat, vpravíte do obrazu prakticky cokoli, děj, zvuky, vůně. Je to podobné jako s emocí. Žádný obraz nevzniká bez prožité emoce, musíte být ale nad ní a ne v ní. Jinak se utopíte a obraz nikdy neuzavřete. Každý obraz je nutné uzavřít. 

Vědomě si ho můžete otevřít kdykoli.  

Volila jste tlumené, střízlivé barvy. Protože umění je o úhlu pohledu, zajímalo by mě, jakou optikou jste se na obrazy při tvoření dívala? Co by měli návštěvníci z obrazů vnímat? 

Nevím, jestli až zas tak jsem aktérem své tvorby nebo spíš pozorovatelem, který ,,to poskládané“ pak převede do určité podoby. Moje úloha je prožít, pochopit a vnitřně zpracovat, vše ostatní se děje samo. Barevnost odpovídá atmosféře a vyjadřovaným obsahům stejně jako způsob zpracování.  Asi není dáno, co konkrétně by měli návštěvníci vnímat, záleží na vnitřním ustrojení každého, s čím se kdo spojuje, pokud na sebe obraz nechá působit. Nedělám obraz se záměrem, co má působit ani jak se má líbit. Žádný předchozí kalkul není dobrý, protože bere živost. Skutečnost musí být živá a tu si nemůžete předpojatě naplánovat, ta existuje právě teď. Nejlépe to poznáte, když máte pocit, že je něčeho na vás hodně.  

Když maluju, nemyslím na to, jak a kdo se na to bude dívat. To už je procítěnost a nacítěnost diváka. Koho to potěší už je jiná věc. A to pak těší i mě. Obrazem sděluji to, co jsem prožila, skutečnost, nic víc. 

Velikonoční sobota pro Křenovské a jejich kamarády dostala přízvisko nejen bílá, ale také mastná. Už od časných ranních hodin se ve dvoře obecního úřadu připravovaly dobroty z pašíka.
Dobroty z pašíka si užili Křenovští

Na počátku při svých studiích jste se dokonce setkala s malířem Michaelem Rittsteinem. Vnesl vám do tvorby nějaké zajímavé invence? Ovlivnil vás jako umělec?  

Předně mi pomohl v mnoha směrech, co se malování týče. A já jsem to vždycky chtěla dělat. Tím víc si na to vzpomenu, když pak přijde čas a musím řešit jiné věci, nejen malování. Co se vlivů týče, setkáváte se s mnoha vlivy. Záleží, do jaké míry si je k sobě připustíte a v čem. Být si vědoma sama sebe a nepřejímat, ale obohacovat se. Co je obohacující, toho si vážit. To si ale řídíme každý sám. Spousta předaných zkušeností od někoho, kdo to dělá celý život, může být cenných. 

Rittstein prozradil, jak to má s inspirací on. Říká si – co kdyby – a vznikají tím neotřelé kombinace. Jak to máte vy?   

Vždycky je tam prožitek, a když je toho tolik, že to nemá kudy ven, začne se to skládat. Říká si to samo a pak prostě musíte jít a kreslit, protože jinak to nejde. 

Jsem toho názoru, že inspirace jde z hloubky, musí být prožito, odžito, uvědoměno, profackováno – jak já někdy říkám, probuzeno, procítěno a živo, a pak si to říká u každého jinak. Skladatel skládá, spisovatel píše, malíř maluje. 

Mně stačí vidět prosvětlený čistý prostor, odrazy světla, mihotavou živost světelných ploch, vertikály a horizontály. Poslední dobou mě fascinuje přímka běžící do nekonečna.  

Cvičení Horské služby Šumava
Za napadení strážců Šumavy dostal freeridista od soudu peněžitý trest

V osobním životě nejste jen malířka, ale také vyučujete a jste matkou dvou dětí. Je náročné všechny tyto role skloubit? 

V určitém čase je vždycky nějaká priorita, které podléhá to ostatní. Máte nějaké hranice, které si v dobré vůli myslíte, že nepřekročíte. Existuje ale intuice, která často nabádá, že se dají věci udělat úplně jinak a tak ty vaše hranice pootočí. A i když si myslíte, že to není vůbec možné, tak pak zjistíte, že s mnoha věcmi jste více v souladu. A to je právě ten rozdíl v tom myslet si předpojaté a naslouchat citem a nechávat si dveře otevřené. To je ale u každého individuální.