Za svým názorem, že chce žít ve svobodné zemi si pevně stál. Než se však v Domažlicích uskutečnilo první setkání, vedla k tomu dlouhá cesta, která začala ještě před rokem 1989.

Kde byl ten první impuls a co vás vedlo k uspořádání demonstrace?

Vedl mě k tomu postoj víceméně celoživotně zaměřený na touhu žít ve svobodě, v pravdě. Můj otec byl v 70. letech v době normalizace vyhozen z práce kvůli nesouhlasu se srpnovou okupací. Takže ačkoli měl dvě vysoké školy a byl učitelem, musel k lopatě. To vše mě formovalo. Já sám jsem měl problémy se studiem na střední škole. Z osmé třídy jsem nedostal příležitost zúčastnit se přijímacích zkoušek na gymnázium a v deváté třídě, byť se samými jedničkami, jsem nedostal doporučení ke studiu na střední škole. Takhle to dřív bývalo a takovým způsobem se komunisté mstili i na dětech těch, kteří nesouhlasili s režimem.

Přesto všechno jste ale vystudoval, že?

Podařilo se mi nějakým zázrakem dostat na medicínu. Tam jsem cítil určitou zodpovědnost vůči rodičům a bratrovi, že musím dostudovat. Ještě jsem se v těch dobách veřejně neprojevoval, ale přece jen jsem veřejně nosil americkou vojenskou bundu s americkou vojenskou nášivkou.

I tohle byl projev jakési revolty, rebelie a nesouhlasu, že?

Samozřejmě. I ročníková vedoucí se mě ptala, proč to nosím. Odpověděl jsem, že na tom nevidím nic špatného, že nás v Západních Čechách osvobodili Američané. Navíc do Domažlic přijeli poprvé klást věnce i z americké ambasády, bylo to v roce 1985 nebo 1986. Té akce jsem se zúčastnil. Uměl jsem navíc anglicky a poštěstilo se mi jít společně s americkým velvyslancem celým domažlickým náměstím a povídat si s ním.

Co následovalo po studiích?

Dostudoval jsem, následovala vojna, což je kapitola sama pro sebe. Po návratu z vojny jsem si říkal, že není na co čekat. Musím se k situaci a režimu nějakým způsobem postavit. Veřejně.

Jak a kdy jste se do toho pustil?

V roce 1988, konkrétně 28. října. Bylo to 70 let od založení Československa a ten den se konala první velká demonstrace v Praze na Václavském náměstí. Sešlo se zde 3 až 5 tisíc lidí.

Na tu dobu to ale bylo velké shromáždění…

O tomto shromáždění hlásila Svobodná Evropa i Hlas Ameriky. Představovalo to první velkou demonstraci. V roce 1988 už přeci jen bylo cítit, že by se režim mohl změnit. Ovšem bylo třeba tomu trochu přispět. Neváhal jsem a jel do Prahy společně se současným primářem rentgenu v Domažlicích Láďou Dufkem. V Plzni na rokycanské výpadovce ale kontrolovali všechna auta, která jela na Prahu. Tam nás zastavili a kontrolovali.

Co mysleli, že najdou?

Nevím. Nějaké letáky, možná si mysleli, že zbraně? Možná by nám sebrali státní vlajku, kdyby ji našli? Samozřejmě se ptali, proč tam jedeme. Tak jsme řekli, že prostě jedeme do Prahy. ‚A co tam budete dělat?‘ Proč bychom nemohli jet do Prahy, ptali jsme se jich. Zajímalo je, proč jsme se tam vypravili zrovna v ten den, 28. října. Byly to cílené kontroly. Po prohlídce nás ale pustili a jeli jsme dál.

Jak ta první demonstrace vypadala?

Byl to neuvěřitelný pocit. Zpočátku se na Václavském náměstí u koně sešlo pár set lidí, pak přicházeli další. Když jsme skandovali: ‚Svobodu! Svovobud!‘, tak to v tehdejší společnosti byl naprosto neuvěřitelný pocit. Nedá se popsat, co všechno přitom člověk cítil. Při zpěvu státní hymny už kolem stáli těžkooděnci s bílými helmami, obušky a se psi. Všude byly antony. Při setkání pak vystoupil signatář Charty 77 Ladislav Lis. Stoupl si na lavičku a po pár slovech jej StB sundala dolů. Při zpěvu hymny se pak proti davu rozešli těžkooděnci a dost nevybíravě mlátili do lidí.

Zasáhli vás?

Byl jsem vždy v druhé řadě a dával jsem si pozor. Když jsem obušek přiletět, udělal jsem vždy pár kroků stranou. Z náměstí jsem ale neutekl. I tohle byl neskutečný pocit. Střet s režimem byl před tím v ideologické rovině a v ten moment se fyzicky zhmotnil. Dostal jsem ale zásah vodním dělem. To bylo v ulici, kde sídlí ČTK, kam nás těžkooděnci vytlačili. Skandovali jsme různá hesla - ‚Pište pravdu‘ nebo ‚Pusťte Havla!‘.

Co se dělo potom?

Následoval Palachův týden, tam jsem však z určitých časových důvodů nebyl. Zúčastnil jsem se až shromáždění v srpnu roku 1989. Demonstrace se konaly v Praze ale i v Plzni a z časových důvodů jsem dorazil do Plzně. Demonstrace se konala 21. srpna 1989, tuším, že v sobotu, a město bylo víceméně vylidněné. Když jsme šli směrem na náměstí, v ulicích pohybovala spousta příslušníků SnB. Někteří měli pendreky, jiní samopaly, psi. Demonstrantů se sešlo asi 50. Než ale stačil někdo vystoupit, přijely Volhy a VB. Chtěli nás legitimovat. Ptali jsme se proč, protože jsme svobodní lidé ve svobodné zemi.

Zatkli vás?

Mě a bratrance Davida, který tam se mnou byl, a ještě jednoho neznámého kluka, odvezli na služebnu. Každého dali do jedné cely, abychom se nemohli domlouvat. Vyslýchali nás a ven jsme se dostali až kolem půlnoci.

Popsal byste z vašeho pohledu 17. listopad 1989?

Vkládal jsem do tohoto data velké naděje. V té době jsem pracoval v Domažlicích jako lékař na oddělení ARO a měl jsem často služby. Bylo nás tam málo a sloužil jsem v pátek, sobotu i neděli. Nemohl jsem tedy na listopadovou demonstraci jet. Kdybych ale měl volno, tak jsem stoprocentně na Albertově i Národní třídě byl. Dění jsem však sledoval. Později toho dne už se vědělo, že tam došlo k tak tvrdým zásahům. Přes víkendy zprávy ještě vyeskalovaly. Začaly se objevovat první petice. Přestala hrát divadla, začali se scházet studenti a tak dále. Napadlo mne, že i my jako zdravotníci, máme povinnost se k tomu vyjádřit.

Co v petici stálo? Jak vypadala?

Napsal jsem prohlášení, že nesouhlasíme se zásahem na Národní třídě a že se připojujeme k prohlášení herců a studentů z Prahy a že chceme, aby se vše vyšetřilo. Společně se mnou to podepsal chirurg doktor Volák a chirurg Václav Šauer, dnes působící v Českém Krumlově. Za tichého souhlasu tehdejšího pana primáře Petružálka z oddělení ARO jsem chodil po odděleních v nemocnici a sbíral podpisy pod tuto petici. Trvalo to do úterního dopoledne. Obešel jsem celou nemocnici. Shodou okolností jsem se dostal i na stranickou schůzi Domažlické nemocnice, kde jsem jim petici předložil, zda ji nechtějí podepsat.

Neměl jste strach?

Byly i jednotlivé případy, kdy mi vyhrožovali. Strach má člověk vždycky. Už jsem ale nechtěl na nic čekat, i přes strach jsem se do všeho pouštěl. Kdyby k té revoluci nedošlo a komunisti vše potlačili, tak bych na sto procent skončil ve vězení. Nemohl jsem ale dál žít v nesvobodě, přetvářce a lži.

Co následovalo po petici?

Petici jsem vezl do Prahy. Jel se mnou bratranec Petr, abych nejel sám. Petice se sbíraly v domu Melantrich, sídle tehdy nejpokrokovějšího tisku Lidové demokracie. Shodou okolností ten den byla první ozvučená demonstrace na Václavském náměstí. Poprvé zde mluvil Václav Havel. Na Můstku nás zaplavily obrovské davy a slyšeli jsme „Už je konec“. Na jednu stranu jsme byli zklamaní, ale na druhou stranu na náměstí zůstalo až do pozdních hodin ještě kolem 80 tisíc lidí. Potkal jsem tu i spolužačku z medicíny, která nás zvala do bytu Alexandra Vondry, ale s díky jsem odmítl. Dnes toho trochu lituji, protože jsem se s ním mohl seznámit. Nicméně mi od Vondry donesla letáky, které jsem odvezl do Domažlic a věděl jsem, že chci rozjet něco i v Domažlicích.

Začal jste hned další den?

Ano, hned ve středu 22. listopadu jsem opět se svolením primáře Petružálka, který mi dal náhradní volno, šel na gymnázium. Setkal jsem se tu s několika profesory. Ukazoval jsem jim prohlášení vysokoškoláků i některých gymnázií z Prahy. Skončilo to tím, že jsem udělal jakousi partyzánskou akci. Šel jsem do třídy, do které chodil můj bratr, a dal jsem vše Vítovi Podestátovi. Shodou okolností měli ten den kulturní akci. Poprosil jsem jej, aby to prohlášení studentů na akci přečetl. Kdyby se ho kdokoli ptal, tak jsem mu řekl, ať tvrdí, že jsem mu vše dal já.

Přečetl ta prohlášení?

Samozřejmě. Jednak vedení školy se začalo ptát, co to má znamenat, kdo mu to dal. Dostavili se i z StB. Nic mu ale neudělali, nechali ho být. Cestou na gymnázium jsem navíc známým, které jsem potkal říkal, ať ve čtyři hodiny přijde na náměstí. Řekl jsem to i studentům ze školy a ať Víťa ostatní obejde a dá vědět, že kdo chce na náměstí přijít, tak ať přijde.

Jak to první shromáždění vypadalo?

Do půl čtvrté jsme měli pracovní dobu. Hned poté jsem si z domova vzal vlajku Československé republiky a nesl ji s sebou na náměstí. Přibral jsem k sobě i ostatní lékaře z chirurgie. Trochu jsem se bál, že by mne cestou z nemocnice mohlo sebrat StB. Naštěstí k tomu nedošlo. Náměstí bylo na první pohled prázdné. Pak jsem si všiml, že v loubí je více lidí než obvykle. Šli jsme středem náměstí směrem ke kostelu a když jsem se otočil, viděl jsem, jak z loubí vystupují lidé a šel za námi menší dav. Už nebylo cesty zpět. Vyvěsil jsem vlajku na malý smrček, vylezl jsem na lavičku a jakýkoli stud musel stranou. Začal jsem skandovat: „Svobodu! Svobodu!“. Lidé se přidávali. Ten den jsem mluvil jen já. Přednesl jsem jim, proč jsme se sešli, co se stalo. Vylíčil jsem jim situaci s peticí z nemocnice a přečetl několik provolání studentů či z divadel. Měl jsem připravenou i brožuru Helsinské deklarace lidských práv, k níž v 80. letech naše republika přistoupila a musela být vydána a veřejně dostupná. A jak jsem byl zvyklý z demonstrací v Praze, začal jsem zpívat naši hymnu. Postupně se přidalo celé náměstí. Dodnes mne to dojímá. Jsou to pocity, které si v sobě ponesete celý život. Na konci setkání jsme si pak slíbili, že další den přijdeme znovu opět ve čtyři odpoledne.

Co další den? Přidal se k řečnění ještě někdo?

Druhý den už mluvil i Stanislav Volák, doktor filozofie, který se později stal náměstkem a dělal i ministra práce a sociálních věcí. Mluvil i Míra Svatoš, ačkoli člen strany, tak dost svobodomyslný. Odvážil se promluvit a byli jsme za to rádi, že stejný názor má i sklenář a člen strany, kterým v té době byl.

Přibývalo lidí?

Určitě. Rozkřiklo se to a lidí bylo den ode dne více. Posléze to vyústilo k prohlášení, že založíme Občanské fórum. Pár těch nejangažovanějších a nejaktivnějších lidí – Míra Svatoš, pan doktor Volák, Jaroslav Chloupek a ještě pár dalších – pomohlo s podpisy, já pak vše podepsal v nemocnici. Z Prahy nám pak vozili letáky a propagační materiály do Domažlic a nosili mi to do nemocnice. Tam totiž bylo takové malé centru, na lékařském pokoji oddělení ARO kdesi na půdě staré nemocnice.

Stalo se za tu dobu i něco mimořádného?

Ten pátek byl zajímavý i tím, že se mě někdo pokusil vylákat z nemocnice na náměstí. Měl jsem naléhavý telefonát z vrátnice. Rozrušeným hlasem mě někdo vyzýval, ať honem přijdu na náměstí, že musím přijít, že tam čekají lidi. Neměl jsem z toho telefonátu dobrý pocit. Přemlouval mne, že tam musím být, že mam přinést materiály a že vše vedu. Řekl jsem, že nemůžu v žádném případě opustit areál nemocnice. Když jsem se ptal, kdo volá, neřekl mi to. Pouze opakoval, že je to jedno. Nabídl jsem tomu dotyčnému, že pokud chce materiály, tak mu je nechám na vrátnici, ale že nemocnici neopustím. Samozřejmě, že nikdo nepřišel. Byla to jasná provokace. Kdybych vyšel, asi by mne odvezli. Je to jen moje teorie.

Když skončila shromáždění, rozhodl jste se dál angažovat?

Občanské fórum se pak institucionalizovalo. Přesunulo se do dnešního Sokolského domu na náměstí. Vše už se pak řešilo tam, letáky, propagační materiály a nevozilo se to do nemocnice. Věděl jsem, že nechci vstoupit do politiky a chci pokračovat v práci lékaře, takže jsem z toho postupně vycouval.

V současné době je ale zvláštní, že generace tehdy bojující za svobodu, dnes souhlasí s kroky a názory Andreje Babiše…

Určitě. Ti, co tehdy cinkali klíči, jsou z části jeho voliči. Tohle mi samozřejmě vadí. To, proč se snažil uchopit politickou moc, je jasné. Hodlá si dál uchovat ekonomický vliv. To představuje dotace, státní zakázky… Dodnes tady nikdy nebyl takový střet zájmů. Pokud byl kdysi jen náznak střetu zájmu, tak ministři abdikovali. Dnes tomu všemu jen přihlížíme a vyplývá z toho i fakt, že pak přijde 200 tisíc lidí na Letnou. Bohužel se to musí projevit až ve volbách. Snad lidstvo dostane rozum. Z tohoto vývoje jsem smutný a chodím v Domažlicích na demonstrace, které organizuje Jana Filipová. Moc jí za to děkuji a vážím si jí, že se nebojí říct svůj názor.