Od konce této mimořádné události, která výrazně poznamenala vývoj našich i evropských dějin na dlouhou dobu, se radikálně změnil tón komunikace Říma s husitskými Čechy.

Z úst jednoho z nejzavilejších nepřátel husitů Julia Cesariniho, toho kardinála, který v převleku za prostého vojáka prchal od Domažlic do bezpečí Norimberka, toho, který nedlouho předtím tolik horlil pro uskutečnění V. křížové výpravy, objížděl Říši a burcoval k boji za vyhlazení toho kacířského plémě, tak z úst tohoto muže zaznívá nabídka ke smíru a ke slyšení na Basilejském koncilu.

Po pohromě u Domažlic došel zřejmě k hlubokému přesvědčení o neprospěšnosti a neúčinnosti dosavadního nakládání s Čechy a nutnosti získat si jejich přízeň laskavějšími způsoby.

K jednání o podmínkách účasti v Basileji došlo mezi oběma delegacemi v Chebu ve dnech 8. – 18. května 1432. Poprvé v dějinách při nich nejvyšší orgán katolické církve připustil, že jediným arbitrem pravdy při basilejských disputacích bude Písmo svaté, a naprosto nevídané bylo vůbec uznání českých kacířů za rovnocenné partnery.

Smlouva o 11 článcích, tzv. Soudce chebský, jako přímý důsledek výsledku domažlické bitvy ční mezi všemi pomníky táborské republiky jako nejvyšší dosažený vrchol husitské revoluce.
Co vítězství husitů u Domažlic mimo přijetí k disputacím na Basilejském koncilu ještě změnilo, bylo ukončení vysilujícího období, ve kterém se celá katolická Evropa snažila pokořit husitské Čechy mečem.

Pokoušela se o to prostřednictvím pěti křížových výprav, z nichž právě ta pátá, poslední, skončila debaklem v bitvě u Domažlic. Od této chvíle je na Čechy pohlíženo s náležitým respektem a definitivně také skončily pokusy dostat české kacíře na kolena silou.

Po české reformaci zahájené Janem Husem, jejíž ideály vojensky i diplomaticky husité po celou dobu úspěšně hájili, s mezidobím podpisu Basilejských kompaktát a Kutnohorského míru, což všechno jsou významné mezníky, které mají počátek v bitvě u Domažlic, nastupuje v Německu lutherská reformace (její zakladatel a představitel Martin Luther řekl po stu letech od Husa: „Byli jsme husity, aniž jsme o tom věděli") a ve Švýcarsku v čele reformního hnutí stojí v té době dva slovutní teologové Ulrich Zwingli v Curychu a Jan Kalvín v Ženevě, který vydal na tehdejší dobu převratný spis ve formě základní učebnice reformované teologie.

Společným jmenovatelem zůstává stále idea spočívající v odmítání neotřesitelné autority papeže a koncilu. Reformace v Evropě začíná nabývat na síle.
A všechno vlastně začalo 14. srpna 1431 porážkou V. křížové výpravy v bitvě u Domažlic, v bitvě mnohými podceňované a hlavně nedoceněné.
Náš významný historik Josef Pekař, kterého ani v nejmenším nelze podezírat z náklonnosti k husitům, řekl: „Obraz toho ohromného vzepětí národního, ideového hrdinství a vojenských triumfů zavazuje potomstvo k hrdosti a pyšné vzpomínce. A právě proto by měl národ český oslavovat 14. srpen 1431, jako velký den domažlický."

To, myslím, promlouvá o významu bitvy u Domažlic nejvýmluvněji. Mějme, nejen dnes, v den výročí bitvy tato slova na paměti, ale připomeňme si je znovu i příští rok, v roce 600. výročí upálení Mistra Jana Husa, až budeme v srpnu svědky odhalení pomníku bitvě u Domažlic. Zaslouží si to Baldov i Domažlice.
Autor: Miloš Novotný, Společnost pro památník bitvy u Domažlic