Na klenečském hřbitově se nachází hrob, v němž spočinula těla šestice mladých mužů z Postřekova, které esesáci postříleli v době, kdy už bylo nadevše jasné, že II. světová válka končí.
Po osvobození Postřekova 2. května 1945 Americkou armádou byla zřízena z tamních mužů pořádková jednotka, která prohledávala okolní ´německé´ vesnice a pátrala po zbraních. Šestice Postřekovských se 4. května vydala do Pařezova, kde sebrala několik pušek od civilistů, a odtamtud se vydala k otovskému mlýnu.
Na Červeném vrchu na jihovýchod od Otova však byla ukrytá jednotka SS a začala na ně střílet. Josef Řezníček (22 let) a Jiří Kohout (19) zřejmě byli raněni, a proto se opozdili za svými druhy a Němci je zajali. Zbývající čtveřice – Jakub Krutina (38), Václav Gibfried (32), Josef Beroušek (37) a Václav Pacík (31), chtěla kamarády osvobodit, ale byla fašisty zabita.
close
zoom_in
„Říkalo se, že jsou ve mlýně zbraně, a proto tam chlapci šli. Ale blízko byli esesáci, ti je postříleli. Místní Němci to nebyli, ale vojsko při ústupu," říká Helena Kohoutová z Klenčí, která měla rodiče z Postřekova a tehdy jí bylo 14 let.
„Šli jsme pro chlapce, zaskočili nás, zranili a dobili. S Bohem ženo, synu, otče a ostatní. Ať žije Osvobozené Československo a Sovětský svaz." Kuba (Pozn. red.: Zakrvácený lístek s tímto textem byl nalezen za košilí Jakuba Krutiny)
Následující den, 5. května 1945, byli oba zajatí Postřekovští popraveni v otovské pískovně. Pohřeb ´postřekovských chlapců´ se konal na klenečském hřbitově 8. května 1945 a ve Stručné historii Postřekova, z níž informace vyjímáme, se píše o účasti 2500 lidí. Jen z Draženova přišla více než stovka děvčat a chlapců v krojích. Jak bývalo na Chodsku při pohřbívání svobodných, kteří mezi šesticí byli, zvyklostí, nechyběli na pohřbu družbové a družičky. Bylo jich 80 párů! Rakve, přes které byla natažena státní vlajka, spočinuly na voze taženém dvěma páry koní. Ti je odvezli na klenečský hřbitov.
„Rok po tom, kdy zemřeli, jim postavili pomník, co tam teď stojí," podotýká seniorka.
„Jiří Kohout byl bratr mého manžela, byla to dvojčata. O hrob se ze začátku starali ti nejbližší, hlavně mámy. Když jsem se vdala, tak jsem to převzala s manželem a s námi se starala i paní Šerlovská z Postřekova," dozvěděli jsme se od 83leté pamětnice.
„O to, jak je teď hrob upravený, se postarala paní lékárníková Ivanka Herinková z Domažlic, je to vnučka zastřeleného Giebfrieda. Je hezky upravený, vzala si prý na pomoc zahradníka. Ta se o hrob nejvíce postarala. Já jsem sice stará, ale občas tam ještě posekám okolo trávu, nebo se snažím umýt hrob před Dušičkami," doplnila seniorka.
S hrobem mučedníků, který je do dneška jejich příbuznými opečováván, se v historii děly i nepěkné věci.
„Jak je na hrobě plastika, ta byla původně z kovu a po padesáti letech ji někdo ukradl. Nechali pak udělat duplikát. Potom chtěl dokonce někdo pomník ukrást, skoro už rozebral kameny. Paní Ivanka měla známého kameníka, ten dal hrob zase do pořádku. Je to hrozné, jak se kradou i takovéhle věci, některým lidem není nic svatého," vypráví s rozhořčením paní Kohoutová.
V rodině se na bratra jejího manžela nikdy nezapomnělo, ba právě naopak. Jméno Jiří v ní žije dál na jeho památku.
„Chlapci přišli o život v pětačtyřicátém a syn se nám narodil jako první dítě v devětačtyřicátém roce. Bylo úplně samozřejmostí, že když se nám narodil chlapec, dostal jméno po manželovu zemřelém bratrovi," vysvětluje seniorka.
„Křestní jméno Jiří nenosím v rodině sám, začalo se u nás zcela automaticky dědit. Jiří byl můj strýc, stejné křestní jméno mám i já a nosí je i můj syn a vnuk," řekl Deníku Jiří Kohout z Postřekova. O fašisty zabitém strýčkovi se dozvěděl už v době, kdy byl malý a už jako dítě také chodíval s babičkou na klenečský hřbitov pečovat o hrob, kde odpočívá spolu s pěticí kamarádů.
