Dlouhých pětatřicet let chodí původní hodinový stroj z roku 1892 natahovat Josef Zíta z Domažlic. Sedmasedmdesátiletý důchodce kvůli tomu musí denně vyšlápnout sto deset schodů do nejvyššího patra radnice, včetně příkrého točitého schodiště na půdu.

„Už se přece jen rychleji zadejchám než za mlada,“ oddychuje předtím, než po úzkém chodníčku z podlážek na půdě přejde k místnosti s hodinami.

Dodnes funkční hodinový stroj vyrobený firmou Ludvíka Hainze v Praze se musí natahovat každý den, a tak jej v sobotu Zíta posunul o hodinu dopředu už po šesté večer. Nejprve na několika místech stroj natáhl klikou, vytáhl těžká závaží a pak jako mistr Hanuš sáhl mezi ozubená kolečka a složitými odpočty přeřídil hodiny, aby správně odbíjely po patnácti minutách.

„Při změnách času to tak dělám vždycky. Jindy sice chodím o něco později, ale dnes jdeme na koncert Čerchovanu, tak si musím pospíšit. V noci už pak stejně chodí jen veselí lidé z hospod a těm bývá jedno, kolik je. Alespoň budou dneska doma včas,“ směje se Zíta.

Kromě radnice dříve chodil natahovat i hodiny na bráně. Ty už ale několik let řídí automat na elektřinu, takže mu jedny schody odpadly.

Spolehlivý výrobek starého hodinářského rodu na radnici se v minulosti už několikrát zastavil. Kdysi na něj býval napojen i pásek s nahrávkou hlasu pověžného. Když potom domovník na radnici viděl, že se hodiny zastavily, stroj natáhl, ale už jej nepřetočil.

A protože na ciferníku není poznat, jestli je zrovna večer nebo ráno, tak se nad hlavami lidí při dopoledních nákupech ozvalo známé „Chval každý duch otce, syna, Boha ducha, Hospodina, odbila desátá hodina. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden, odpočívejte s Pánem Bohem.“